Ústní zkoušení aneb hodina telepatie

Teď už se jisto jistě hrozíte, jaký článek může přijít po takovém titulku. Ale nebojte se, hned pochopíte. Název textu pouze vystihuje to, co se děje u nás při hodinách fyziky. Dnes vyšla řada na mě a i já si vyzkoušel, jaké je to vynutit si myšlenkami zkoušení.

Ti, co už mé psaní tady na blogu trochu znají, ví, že si rád smlsnu na tématech o škole. Přece je to jenom věc, která mě momentálně nejvíc ovlivňuje. A tak je tu další článek z tohoto soudku.

Fyzika, jeden z nejneoblíbenějších předmětů po celá desetiletí. Není tomu jinak ani u nás na gymnáziu. Přestože máme na všechny předměty seznamy s pořadím na zkoušení, fyzika je pro nás natolik nepříjemným předmětem, že se nikdy nenajde žádný dobrovolník. Proto si pan učitel libuje ve vytahování nedobrovolníků.

Zajímavé na tom ovšem je, že zatím byly „taseni“ (když to vezmu naším žargonem) jen ti, co to tušili nebo jim to bylo nějak souzeno. První dívka si to předpověděla sama, vzpomínka na to, že je uprostřed abecedy a že byla loni také první, se jí stala osoudnou. Druhá na řadě byla ta, co se té první, když byla zkoušená, nejvíc smála. A třetí nešťastnicie, byla černá ovce, která se fyziku učila celý týden, ale nechtěla se nechat sama vyzkoušet. Třída si proto z celého srdce přála, aby to do třetice byla ona. A povedlo se.

Dnes mi to nedalo a řekl jsem si, že v rámci vědy, přinesu svou oběť. Zkrátka, jestli to dnes klapne a budu zkoušený, je tu jasná telepatická vlna.

A tak hned, jak přišel učitel do třídy, sedl si a zapsal do třídnice, upřel jsem na něho svůj zrak a tok mých myšlenek. Když už hledal v notýsku vhodného kandidáta, nabízel jsem mu v duchu své jméno. Netrvalo dlouho a konečně se „Harnoch“ rozeznělo třídou. Přeci jen potvrzení mé teorie.

U tabule jsem se přeci jen držel své předem promyšlené taktiky. Vypočítat příklad na čtyřku a dokončit to teorií nejhůře za dva, tím pádem výsledně za tři. Splnil jsem své body do puntíku. Odešel jsem tak do lavice s dobrým pocitem z věděckého úspěchu. Tohle už přece nemůže být náhoda.

Teď jen z toho vykřesat nějaký závěr. Bude to chtít ještě pár pozorování, ale myslím si, že existují jen dvě teorie. Buď to je pan fyzikář čtenářem myšlenek anebo máme na škole nějakého mazaného ducha, který nenápadně učiteli podsouvá jména.