Protektorát

Díval jsem se do kalendáře, zda-li tam není připomenutí nejhorší události v našich dějinách. Není. O tři dny dříve je tam však připomenutí našeho přístupu k NATO. Chci v mém článku upozornit také na nebezpečí ohýbání významu slov.

Protektor znamená ochránce. Protektorát chráněné území. Tehdejší protektorát bylo území chráněné pro šelmy, aby jim nebohé oběti nemohly uprchnout z klece ven.

   15. března 1939 byla popeleční středa. Nikdo z Čechů a Moravanů netušil, že následující půst bude trvat více než šest let. Zahynulo při něm 350 000 českých občanů. Stali jsme se občany druhé kategorie a nebozí židé, kteří dosud v první ČS. republice měli nejlepší možnosti z celé Evropy, po půlletém období Druhé republiky, kdy se začala projevovat určitá omezení, se v Protektorátu dostali až na dno a následně v likvidačních táborech našli smrt.

    Zlobím se, že nastala doba, kdy se zamlčuje už tím, že se do kalendáře nedá připomínka této události, právě tak, jako tam není 21. srpen 1968. Pokud se máme poučit z dějin, tak se nám musí připomínat i to tragické. A hledat cesta, aby se takové tragédie nestaly znovu.

   Jak k tomu došlo? Po první světové válce jsme se orientovali pouze jedním směrem. Na Francii, se kterou jsme měli smlouvu. Už v roce 1926 byla v Lausanne, ve Švýcarsku podepsána mezinárodní smlouva, kde Německo garantovalo své západní hranice, o východních nebyla ani zmínka. Už tehdy měla ČSR velmi důrazně protestovat.

   Totální zrada spojenecké Francie nastala podpisem Mnichovské smlouvy. S Velkou Británií jsme neměli žádnou smlouvu. Tehdejší britská vláda sympatizovala se sudetskými Němci. Mnichovský diktát zahrnoval však i záruky, že Německo neporuší územní celistvost zbytku ČSR. Po nařízeném osamostatnění Slovenska 14. března přišla 15. března ta nejhorší hodina pro jediný demokratický stát ve střední Evropě.

    Místo, aby Anglie a Francie vypověděly Německu válku za prolomení půl roku staré Mnichovské smlouvy, tak se tyto mocnosti zmohly jenom na chabé diplomatické nóty.

   Hitler pak mohl použít výzbroj bývalé československé armády ve válce proti Francii. Z toho plyne poučení. Zbabělost před agresorem se vždy nakonec vymstí.

    Neměli bychom zapomínat na to, že pokud si stát nezajistí svou bezpečnost sám, tak se nemůže spoléhat na pomoc druhých. Nakonec košile je vždy bližší, nežli kabát.

To vidíme i dnes, kdy probíhá zástupná válka. Pandemie. Jedinou současnou obrannou zbraní jsou vakcíny. My jsme byli za minulého režimu v tomto oboru velmocí. Měli jsme skvělé firmy, které vyráběly léky. Kam to všechno zmizelo? Musíme čekat, až na nás přijde řada. Ti velcí si to nakonec přidělí sami přednostně, jak zjistil rakouský kancléř Kurz, když EU protestovala, že si Rakousko, Dánsko a Izrael (ČR by se k tomu také chtěla přidat) budou vyvíjet sami svou vakcínu, aby nebyly závislé na dodávkách rozdělovaných  Bruselem.

  Už jednou jsem to tu psal. Poučme se z historie. Nejúčinnější pomoc najdeš na konci svého ramene. Mimochodem, proč nejdeme ve stopách Maďarska, které se nebojí objednat ruskou vakcínu Sputnik, o které není známo, že by po její aplikaci umírali lidé. Zase jsme při zdi, jako na konci třicátých let. A ohlížíme se, co by tomu řekli ti mocní.  Tehdy jsme měli jednu z nejlépe vyzbrojených armád. Mohli jsme už od doby, kdy se aktivizovali politicky organizovaní sudetští Němci, velice tvrdě zakročit a rozpustit Henleinovu stranu a popravit její vůdce. Tehdy jsme na to zákony měli. Měli jsme každému dát už někdy od roku 1935 najevo, že nejsme holubičí stát.

   I dnes nečekejme na to, až se EU rozhoupe a povolí Sputnik. Tehdy jsme stáli poslušně v řadě a doplatili jsme na to. Dnes zase stojíme poslušně v řadě a jsme na tom nejhůř. Nečekejme na to, až nám někdo něco dá. Vynuťme si to, tak jak to udělalo Maďarsko. Povaha holubic se nikdy nevyplatila. Vždyť máme ve svém znaku lva.

Autor je předseda Rozumných za spravedlnost a životní jistoty