Piráti ano či ne?

Dnešní mé téma bude velice horké a asi zdvihne vlnu diskuzí. V neděli jsme se mohli dozvědět z celostátní stanice veřejnoprávního rozhlasu, že se v sobotu uskutečnil sněm Pirátské strany. To musí být asi významná strana, když o jejím sněmu informují celostátní média, zatímco o sněmech jiných neparlamentních stran taktně mlčí. Podíval jsem se na výsledky voleb, nikde nic. Prostě nula. Proč je zcela nové straně dávána publicita právě ve veřejnoprávním rozhlase? Za tím musí něco být. U nás se přece nic nedělá jen tak.

Takže trochu o problému poplatků za užití hudby. Jistě všichni vědí, že jeden z největších géniů světové hudby Wolgang Amadeus Mozart zemřel v bídě a byl pohřben do společného hrobu vídeňské chudiny. Mnozí mají na paměti nádherný film Amadeus, který mimo jiné zobrazuje Mozarta komponujícího své stěžejní dílo Requiem v naprosté bídě, zimě a nepředstavitelné chudobě. Mimochodem právě v příštím týdnu bude Mozartovo Requiem znít v mnoha chrámech na připomínku zemřelých, např. v pondělí v 18 hod pražském chrámu Panny Marie před Týnem na Staroměstkém náměstí. Velkých skladatelů, kteří zemřeli bez prostředků, ačkoliv jejich díla v předchozích stádiích jejich života byla velice úspěšná a jsou neustále v pokladnici hudby až po dnešní dobu je celá řada.

Na sklonku 19. století se situace přece jenom zlepšila. Skladatelé jsou vlivem romantického pojímání života pasováni na Mistry svého národa a jejich finanční situace je přece jenom i ke sklonku života dobrá (Dvořák, Wagner, Verdi atd.). Po první světové válce si začíná společnost uvědomovat, že je třeba pro tvůrce učinit určité životní zajištění, když je všeobecně známo, že čím větší umělec, tím neschopnější člověk ve věcech každodenního života - opět může být příkladem Mozart, který zůstal po celý život dítětem. V roce 1919 byly v poválečném kvasu a optimismu položeny základy k mezinárodně uznávanému právu umělce na své dílo. Bylo založeno několik autorských ochranných organizací. Náš tehdy československý Ochranný svaz autorský (OSA) byl mezi zakládajícími členy. Od té doby, jsou skladby chráněny a skladatelé jsou zbaveni nutnosti dohlížet na to, aby jim jejich dílo někdo tzv. "neukrad". A když se tak stane, je zjednána náprava.

Mezi světovými válkami se zvláště u nás velmi dobře rozvíjel hudební průmysl, i když i tehdy se stávaly věci, nad kterými zůstával obyčejným smrtelníkům rozum stát. Ale nebylo to vinou systému, ale mnohdy až dětskou bezstarostností skladatelů. Například práva na celosvětově úspěšnou Škodu lásky (tehdy s názvem Zbraslavská polka) prodal skladatel Jaromír Vejvoda v hospodě někomu za 100,- korun, protože neměl v ten moment na útratu. Takže za 100 korun přišel o miliony z celého světa. Ale za to nemohla OSA, ale jen a jen skladatel sám. Naštěstí zkomponoval mnoho dalších úspěšných skladeb, takže díky OSA nestrádal.

V době Protektorátu OSA pomáhala rodinám autorů, perzekuovaných hitlerovským režimem. Taktéž pomáhala i v době totality těm, kteří měli zakázáno pracovat. Samozřejmě se našli v řadách členů OSA i tací, kteří chtěli vnést politiku do rozdělování za užití hudby, ale díky vždy demokratickému rozhodování na valných hromadách, neměli ani za totality šanci, právě tak jako ti, kteří v sametově svazáckém nadšení by nyní chtěli vylučovat ty, jejichž zenit tvorby byl v době před převratem. Autorská organizace má naprosto přesně nastaveny pravidla tak, aby nedocházelo k politizaci při rozdělování vybraných prostředků. Má nastaven systém tak, aby podporoval díla, na jejichž vznik je třeba vynaložit obrovské úsilí (symfonie, opery atd.) Tak jako je v Evropě obvyklá solidarita mezi bohatšími a chudými v rámci sociálních systémů, tak je nastaven i systém solidarity mezi hudebními žánry v rámci autorských organizací.

Díky digitalizaci je v současné době velice snadné si nelegálně stahovat hudbu všech žánrů a není možné žádným relevantním způsobem tomu zabránit. Skladatelé (až na několik vzácných výjimek) už nemají možnost se svou prací živit. A investice do tohoto řemesla jsou obrovské. Už odmalička návštěvy hudebních škol, poté 6 let konzervatoří, 5 let Hudebních akademií. Jenom tak trochu je jim saturováno jejich celoživotní úsilí čím dále tím menšími příspěvky z Ochranného svazu autorského (mnohdy pouze 10000,- za rok).

A teď přichází s velkým humbukem Pirátská strana, která chce uchránit konzumenty před poplatkem za užití hudby. Myslím si, že ten poplatek už brzy nebude muset nikdo platit, protože nebude za co. Nové skladby už skoro ani nevznikají (vždyť v rádiích hrají pořád jedno a to samé, mnohdy 20 a více let staré).

A proč se jí dostalo podpory ze strany rozhlasu. Samozřejmě, kdyby uspěla, tak by rádia nemusela platit za užití hudby. Takže se nejedná o zájem Tvůj, milý spotřebiteli, ale o zájem velkých firem (a to rádia spojená do různých celoplošných svazků s jediným majitelem jsou).