Instantní život

Tak si tak marně vzpomínám, kdy jsem naposledy psal dopis někomu blízkému. Také si nevzpomínám, kdy jsem od někoho dopis dostal. Život se nám zrychlil natolik, že všechno musíme řešit okamžitě.

Má to však jeden háček. Těžko v budoucnosti narazíte na esemesku, ve které vám v minulosti někdo vyznal lásku. Ano v té chvíli, kdy ji dostanete, jste zahlceni pocitem lásky, ale po oné krátké textové zprávě nezbude časem vůbec nic. Možná dokonce, že na ni úplně zapomenete. A to je škoda, protože krásných chvil v životě zas není tolik a každou z nich bychom si měli uchovávat pro budoucnost.

       Rozhodl jsem se, že v rozjitřené atmosféře, kdy jeden nenávidí druhého pro politické názory, budu obracet svou pozornost k nepolitickým, lidským aspektům života.

       Nedávno jsem se probíral archivem a nalezl jsem dopisy, o kterých jsem si myslel, že jsou ztracené. Ti z vás, kteří jsou, jak se říká, dříve narození, si určitě dokáží představit krásný pocit, který jsem při čtení těchto zapomenutých dopisů prožíval.

       Vybavila se mi místa, která jsme v té době s milovanou bytostí navštěvovali. Vybavovala se mi vůně rozkvetlých luk, na kterých jsme lehávali a velebnost lesů, kterými jsme procházeli.

       Čas se čtením těchto rukou psaných dopisů vrátil o mnoho desítek let. Svou úlohu při vybavení minulosti nezanedbatelným způsobem sehrál i rukopis milované osoby.

Vždyť rukopis vypovídá o osobě mnohdy víc než sebevznešenější slova. Slovy lze ošálit, rukopisem však nikoliv.

       Stalo se vám někdy, že jste důvěřovali někomu na základě krásných slov a potom jste si všimli rukopisu dotyčné osoby a zařadili jste zpátečku?

       Bohužel se s rukopisem kohokoliv v dnešní uspěchané době nesetkáváme s výjimkou podpisu nějakého dokumentu, a to už bývá často pozdě. Ještě že můžeme usuzovat o kvalitě bližních ze způsobu jejich mluvy. Ne z obsahu mluveného textu, ale z intonace, pečlivosti, která je věnována výslovnosti. A nemyslím tím pouze spisovnou češtinu, ale i různá nářečí. Naše řeč je krásná a já velice rád z mluveného slova poznávám, odkud kdo je.

      Zde se však narážíme na další aspekt instantního života. Ačkoliv mnozí anglicky neumí žblebnout ani slovo, jejich výslovnost je vlivem sportovních vzorů, Čechů  hrajících v NHL, či tenistů, jakoby americká. Jako by si onen mladý člověk, který dosud anglicky neumí, řekl, tak budu alespoň jako náhražku za svoji dosavadní neznalost americky vyslovovat češtinu. Kolikrát se v tramvaji zaposlouchám do rozmluvy mladých, která zní jakoby anglicky. Nemohu však rozpoznat žádná anglická slova a ejhle, ona to je čeština.

        Nemáme na nic čas. Nemáme čas si něco dobrého uvařit. Nemáme dokonce ani čas jít na něco dobrého do restaurace. Jako náhražku, která ušetří čas, navštěvujeme různé provozovny rychlého občerstvení. Nemáme čas si spolu povídat. Nanejvýš si píšeme zprávy. Milujeme se instantně přes internet a pak se divíme, že vymíráme. Žijeme instantní život.

        Znám jednoho významného českého skladatele (Jan Klusák), který nechce mít nic společného s takovýmto rychlým životem. Nemá ani mobil, ani počítač. Vše píše ručně u klavíru a přesto, že je mu 81 let, je velice čilý (vzhledem k faktu, že nepoužívá počítače ani mobilní telefony, ani nepotřebuje brýle) a dokonce na letošním Pražském jaru bude mít premiéru jeho celovečerní opera. Nenechal se zotročit požadavkem doby, vše činit hned. Nežije v žádném případě instantní život.

       A proto i já mám rád papírové noviny (i když mi neumožňují psát blog, takže musím nepohrdnout internetem, však také jdu na operaci očí).

       Mimochodem, vzhledem k módě retro, a vzhledem k tomu, že mě jedna televize připravující seriál o vývoji pop music v Československu vyzvala jako nepominutelnou osobnost, která hýbala vývojem této umělecké branže, abych pohovořil o své tehdejší práci, tak jsem se nedávno probíral dávnými tiskovinami. Našel jsem výtisky Mladého světa, které jsem si schoval kvůli umístění hvězd, které jsem objevil a mé kapely Maximum ve Zlatém slavíku. I když to nebyl stejně intenzivní pocit, jako při čtení dopisů od milované osoby, přece jenom to bylo také pěkné. Představte si, kdyby v té době byly internetové noviny. To bych se svým tehdejším úspěchem po letech nemohl potěšit.

     Ono se to pravé od toho instantního odlišuje. A já přeji všem, kdo mají odvahu tisknout časopisy a knihy na papír, aby vydrželi. Snažme se, abychom si vážili toho skutečného a to instantní brali jako nezbytnou daň době.