Důvěra – to je to, co schází. I. díl

Lež a nenávist vítězí na všech frontách, pravda se s láskou krčí v koutku. Nemyslím ovšem tu pravdu s láskou, kterou známe jako program.  Myslím tím obyčejný lidský cit pro spravedlnost, pro dobro.

Na jedné z přednášek, které se v závěru vždy mění na diskuzi, mi jeden erudovaný ekonom dal za pravdu, když jsem vyřkl tuto myšlenku: „ Problémem je, že schází důvěra v cokoliv. Lidé byli mnohokrát oklamáni, obelháni, že už nevěří nikomu a ničemu. Proto jakákoliv, byť rozumná myšlenka, nový koncept, šance nasměrovat věci k lepšímu, nemá naději na úspěch.“  Předesílám, že se jednalo o diskuzi k důchodovému systému a neradostných vyhlídkách naplňování průběžného důchodového účtu při současném demografickém vývoji a stavu ekonomiky.  V přednášce se konstatovalo, že selhalo uvedení do života tzv. druhého pilíře.

    Uvědomuji si, že důvěra je to, co u nás schází ve všech oblastech jak veřejných, tak i soukromých. Když si uvědomíte, že naši emigranti, a to i ti, co si zvolili život v cizině v dnešní době, tedy naši lidé v cizině téměř vždy dosahovali a dosahují vynikajících výsledků ve srovnání s místními lidmi. A proč se tedy nedaří naší zemi naplňovat to samé v mezinárodním měřítku, tak říkajíc na vlastním hřišti? Vždyť už i v rámci Rakouska – Uherska byly České země na špici celé monarchie ve všech možných oborech. Vzpomeňme třeba geniálního stavitele a mecenáše Josefa Hlávku, na svou dobu špičkový průmysl, skladatele Smetanu, Dvořáka, Janáčka, spisovatel Jaroslav Hašek.....

   Za první republiky se navázalo na tuto tradici (Baťa, Čapek,...) Čím to je? V tu dobu byla důvěra v instituce. Ač je to k nevíře i v té (jak se nám dnes po výkladu dějin, který jsme absolvovali) nenáviděné monarchii byly podmínky nastaveny tak, že se dalo podnikat, tvořit, být hrdý na svůj národ, dokonce i na svou zem, jejíž součástí byl i průmysl, věda, zdravotnictví, kultura občanů německé či židovské národnosti, kteří se identifikovali zcela automaticky s naší zemí  - Kafka, Mendel.....

  Proč to dnes schází?

Začalo to už tím, že nám bylo nařízeno Mnichovským diktátem se vzdát pohraničí a následně za naprosté ignorace našich dosavadních spojenců Velké Británie a Francie dokonce celého státu. Československá měna s takovou péčí po dvacet let budovaná, byla brutálně znehodnocena. Důvěra v zahraniční přátele byla ztracena.

    Lidé s nadějí vzhlíželi k nové době, k osvoboditelům. K tomu „dubisku“ na východě. A dubisko, místo aby poskytlo blahodárný stín, tak zadusilo nejenom ty, co bojovali za svobodu na západní frontě, ale i ty, co přišli z východu. Naopak kolaboranti velice rychle věděli, kterou legitimaci si obstarat, aby byli opět na koni.

 Důvěra opět zadupána do bláta.

 Přišel 68 rok. Nové naděje a nová zklamání.

A teď současnost. Neuvěřitelné nadšení podzimu 89. 

 Potomci kolaborantů ze čtyřicátých let, věrni svým genům, se zase legitimací rychle zbavovali.

  A zatím co se nadšení důvěřivci zadlužovali, aby mohli jako drobní živnostníci konečně začít podnikat, tak se odhazovači legitimací naopak obohacovali vytunelováním kde čeho. Nyní jsou důvěřivci na dně a ti druzí opět nahoře, tak jako ostatně vždy.

 Naše legislativa vychází vstříc těm, kteří nechtějí budovat, ale naopak těm druhým. Čteme neustále o tom, jak jsou lidé a zvláště senioři okrádáni. Čteme ovšem také, že se s tím nedá nic dělat, že takové jsou zákony.

 Je nasnadě, že špatné zákony se mají změnit. Ovšem změnit je mohou pouze poslanci a z jejich hlasování vzešlá vláda.

 Lidé ovšem nemají důvěru v to, že by se mohlo cokoliv změnit, tak nejdou k volbám. A v parlamentu a na ministerstvech zůstávají ti, kteří nemají zájem na zpřehlednění situace, ale naopak v její co největší zašmodrchání.

  A neustále vznikají nové a nové hloupé zákony, které místo aby řešily základní problémy naší společnosti, tak komplikují život těm, co vytvářejí hodnoty. Těm, co přispívají do společné pokladny svými daněmi. Tak například, dnes jsem slyšel ve zprávách, že od 1. května veškeří dopravci, kteří například zajišťovali přepravu handicapovaných lidí, nebo působili jako takzvaní modří andělé (což je služba, kdy si řidič, který třeba při večeři požil alkohol, povolá auto se dvěma řidiči, aby ten jeden z nich řídil jeho auto), nebo limuzin servis pro svatby, či jiné slavnostní příležitosti, čili všechny tyto firmy musí mít taxikářskou licenci. Samozřejmě to prodraží tyto služby pro zákazníky a divocí černí taxikáři za přemrštěné ceny budou nadále dělat ostudu naší republice mezi zahraničními návštěvníky Prahy. Kvůli této ostudě zřejmě nový předpis vznikl, ale úřednická hlava jej přetavila do nesmyslné podoby. Ale to jen tak na okraj, po poslechu zprávy z dnešního rána, kterou cit pro zdravý rozum vyhodnotil tak, jak jsem popsal.

Otázku důvěry  ke státním institucím jsem jen tak stručně nastínil a to i v historickém kontextu. Toto téma si však žádá podrobnější zpracování. Bohužel důvěra se vytratila i mezilidských vztazích, dokonce i v rodinách. Jak z toho všeho ven v některém z příštích blogů.