Škatulata, hejbejte se!

Jsou blogeři a diskutéři, jsou hysteričtí optimisté a sarkastičtí pesimisté, jsou pejskaři a kočkomilové, pak také horní a dolní (o tom možná až někdy příště, jak mi slíbila blogerka Ilonka Ondráčková).

Kategorií, škatulek a míst kam se napasovat, zařadit…je bezpočet. Každý máme svoje rubriky pro své blízké, ale  i ty srdci (a jeho dosahu) vzdálenější. Stačí drtivý stisk ruky, běžící pohled očí, a člověk proti nám už leží v nejspodnějším šupleti, z kterého je téměř nemožné dostat se někam jinam, natož vejš – k srdci.

Dáme při seznámení na první dojem? Stačí nám přečíst jeden jedinej článek, abychom blogera zařadili mezi pitomce? Stačí nám vidět blondýnu za volantem a už tušíme hrozné neštěstí? Mužské slzy jsou nám natolik  nepříjemné, že slzounek už nikdy nedostane šanci dokázat, že je úplně normální chlap. 

Soudíme zbrkle, často jen díky prvnímu dojmu, někdy stačí jedno jediné slůvko, které nám nesedne, a prostě nám nesedí celej ten divnej typ.

Druhá šance? Ani náhodou. V tom jsme striktní. My vlastně nikoho novýho ve svým životě nepotřebujeme, vystačíme si se škatulkama, které máme. Proč tak neradi dáváme druhou, třetí…šanci? Proč občas neuděláme generálku v těch svých šuplíkách a názorech?

Proč nevyměníme staré přátele za nové, když ti staří, už jsou jen to… „staří“… 

Běžíme životem, jen ve své dráze, občas použijeme loket, kdyby se někdo nebezpečně přiblížil a netušíme jak je cíl blízko. Nechceme to vědět, tak radši klušeme na místě, aby si náhodou okolí nemyslelo, že se ulejváme. A mohli jsme zatím jít na kafe, do kina, na pečený kaštany… třeba. To je ta náplň mezi začátkem a koncem.

Já jsem vždycky byla začínající typ… bílej nepopsanej papír, nový den, nový rok, začátek filmu, první doušek kávy. Do úžasné deprese mě dostával jakýkoliv stín, náznak KONCE.

Konec…s běžícími titulky milovaný film končí, prázdná láhev od Lambrusca, stěhování, rozloučení, smrt…Byla jsem výrazně začátkovej typ, než mě blogerka Hanka Farkašová přesvědčila, že i taková jiskřivá polární  noc nemusí bejt o konci jednoho krásnýho dne, naopak. O nádherným konci se zpívá i v jedné písničce…„Strom když umírá v ohni tak voní“…

Což samozřejmě neznamená, že jsem přeběhla ke „koncovejm“.

Já jsem někde mezi. Na kafi. Mezi začátkem a koncem.   

Těžko přestaneme škatulkovat lidi, ale mohli bychom (občas) ty šuflíky otevřít a nakouknout, jestli se něco nezměnilo, jestli jsme se nezměnili my.

Zkrátka… takovej malej vánoční úklid.