Zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí? Martin Mejstřík to ví!

V době Sametové revoluce proti komunistickému režimu v Československu pronesl budoucí prezident Václav Havel větu: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Od té doby uběhlo již dvacet pět let. Svobodu sice máme, ale za onou větou se během dlouhých dvaceti pěti let místo tečky objevil otazník. Václava Havla se už, bohužel, zeptat, jak to s tím vítězstvím pravdy a lásky je, nemůžeme. Je však člověk stejně povolaný zodpovědět onu otázku. Martin Mejstřík.

Učitel církve Tomáš Akvinský prohlásil, že „PRAVDA je shoda skutečnosti s poznáním“. Jak dalece jsi pro ni byl ochoten jít v listopadu 1989 a dnes, když píšeme rok 2014?
Bože můj! Já ale nejsem žádný teolog! O takových věcech se my tu v hospodě nebavíme! Třeba, kdyby ses zeptala, co si vesničané na Vysočině myslí o našich politicích, nebo jakže to dopadne v Ordinaci v růžové zahradě, to bych věděl…

Asi Tomáši Akvinskému moc nerozumím, ale pokud by měl pravdu, pravděpodobně bych za jím definovanou „pravdu“ v roce 1989 proti komunistům nešel. Protože tehdejší skutečnost se hodně lišila od stavu mého poznání. Byl to naopak konflikt skutečnosti a poznání, který mne vedl na „barikádu“.

Podle Akvinského je pravda jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry. A z pohybu lze usuzovat, že musí existovat první impuls. Co bylo u tebe tím prvotním impulsem, že ses postavil do čela Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol? Mohl jsi také být jedním z mnoha… Čeho ses držel víc, rozumu nebo víry?
Zase Akvinský? Ach jo… Ani v tomhle s ním nejsem zajedno. Myslím, že existuje třetí cesta – cesta srdce. Ale „srdce“ by se možná dalo ztotožnit s vírou. Ne úplně, ale… Takže měl-li bych Ti odpovědět po pravdě, impulsem bylo mé srdce. Pokud se budeme chtít držet Akvinského… u mě to nebyla otázka pouze roku 1989. Začalo to daleko dříve, možná dokonce před rokem 1977 (Charta 77). To mi bylo čtrnáct. A když tak o tom přemýšlím, prvotní byl asi rozum. Že je ten režim prostě špatný. A až později se přidala víra. V roce 1989 to ale bylo už obojí – rozum říkal, komunisté jsou zločinci, víra šeptala, jdi do toho, je to potřeba, je to jediná cesta vedoucí ke skutečnému životu. A i když ho ztratíš, získáš ho.

Souhlasíš s tím, že diskuse je možná, jen pokud odpůrce něco připouští? Je to LÁSKA, která nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných?
Hmm… Já fakt nejsem oponentem za každou cenu, ale… Někdy to nemusí být láska. Někdy to může být ten nejprimitivnější pud – pud sebezáchovy, třeba. Nemám nic proti pudům, naopak, jsme součástí přírody, ale pud přece jen není láska. Tys ovšem tento rozhovor položila na rovinu filozofickou, pojďme tedy od pudů k lásce. Ano – je to ideál: mít v sobě tolik lásky, abychom byli schopni a ochotni naslouchat druhému. A v zájmu bližního v sobě potlačit své „pravdy“. Tohle je ale hodně ožehavé téma. Jsem přesvědčen, že tento přístup má – nebo spíš musí mít – své limity. Jinak bych nemohl vyhlásit stávku vysokoškoláků a s komunisty bychom diskutovali doteď.

V uspořádání věcí je smysl, MUSÍ však existovat něco, co dané věci řídí. Nemáš zpětně pocit, že bys některé kroky vzal zpět, udělal jiným směrem, nebo prostě hodil nohy na stůl, ať dělá změny chvilku někdo jiný?
Smysl tam určitě je, jen my ho občas nevidíme. Hospodin má nekonečně mnoho času, a jestli někdo ví něco o smyslu, je to On. Takže – pokud Mejstřík něco zkazí, učiní něco proti smyslu, Hospodin „dopustí“ jiného Mejstříka. Může to být ten den, ale může to být třeba za sto, za dvě stě, za pět set, za tisíc let. Pán Bůh má spousty času a dává nám hodně prostoru...

Hodně o tom přemýšlím, a pokud se bavíme o politice, nevzal bych zpět nic. Jsem přesvědčen, že v dané chvíli a situaci jsem jednat jinak nemohl. Ale to mi Pán jednou poví…

Nohy na stůl jsem v tomto kontextu hodil až po roce 2008. Mělo to několik vážných důvodů. A jedním z nich byl další stupeň sebepoznání – uvědomil jsem si, že pro „jiné“ jsem se vydával řekněme od roku 1977, tedy více než třicet let, a je čas na změnu. Ano. Teď už to nechávám jiným, dívám se a přemýšlím.

V životě není nejdůležitější ZVÍTĚZIT, ale bojovat. Hlavní není vyhrát, ale odvážně se bít. Jak jsme na tom my Češi s odvahou?
Život sám je boj, a pokud se podíváš kolem sebe, je nás tady poměrně dost, takže zas tak neúspěšní bojovníci nejsme. :) Ale odvaha? To je jiná kategorie – odvaha má blízko k oběti. Nejsem teolog ani filosof, ale cítím to tak. A co se odvážných, obětavých Čechů týče, tady už to tak růžově nevidím. Ale jsem optimista. Češi jsou národ, na který jsem přese všechno hrdý, máme zde spousty šikovných a odvážných lidí, a pokud se podíváš na poslední prezidentské volby, tak sice polovina národa volila knedlo, zelo, vepřo, ale druhá polovina člověka, který reprezentuje to nejlepší v českém národě a jeho historii. Z toho mám obrovskou radost. Po 6 letech nacismu a 40 letech komunistického vymývání mozků je to skoro zázrak.

A byla to odvaha, či spíše bláznovství, že ses zas a znovu pokoušel v politických vodách držet hlavu NAD vodou? Co nebo kdo by tě přiměl k tomu, abys to zkusil znovu? Je taková šance mezi Vysočinou a Prahou? 
Jan Werich říkal: „Klauni nejsou, ale šašků je…“ Možná to mělo blíž k bláznovství než k odvaze. Bůh ví. Ale fakt nesouhlasím s tím, že bych se snažil držet hlavu nad vodou. Při vší té bídě, cítil jsem se skoro jako sám voják v poli proti všem, jsem docela obstojně plaval. Nebyl to nějaký boj o přežití. Myslím, že jsem jim dost zatápěl na to, že proti mně stály partaje s milionovými rozpočty, sekretariáty, poradci, PR agenturami, podplacenými médii a novináři…

 Nechci nic zkoušet znovu. „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: / Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat / je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat / je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat…“ Kniha Kazatel. Čas Mejstříka v politice vypršel. Je čas pro jiné.

Domníváš se, že LŽÍ je tvrzení: Dárky nosí Ježíšek?
Co to zkoušíš?!? Dárky přece nosí Ježíšek!!!

„Zákon, který by nebyl spravedlivý, není zákon, nýbrž násilí, A kdyby odporoval zákonu Božímu, nesmí se poslouchat.“ Existuje v naší zemi spravedlnost?

Ty jsi Husita?!? Ani právo, ani spravedlnost. Tři sta let Habsburků a 20. století plné šílených válek a totalit v nás Husity udusalo. (Ano, jsem oficiálně členem Církve Československé husitské.) Kdyby v nás husitství zůstalo víc, myslím, že by zde politická scéna a poměr práva a spravedlnosti vypadly jinak.

„Tak jako se střídá den s nocí, střídá se úspěch s neúspěchem, radost se smutkem a láska s NENÁVISTÍ“. Jsme tedy na dobré, nadějné cestě? Nenávisti už bylo přece dost…
Není lásky bez nenávisti a nenávisti bez lásky. Láska nikdy nemůže zvítězit. To si nechme až na Království Boží. Ale musíme celou svou myslí, duší, srdcem, celým svým životem usilovat o to, aby nenávist neměla navrch. Až se nám toto podaří, bude v Čechách dobře.

Karel Čapek říkal, že láska je možná příliš. Stačilo by, kdybychom byli slušní.

Buďme aspoň slušní. Všichni. I ti nahoře. A uvidíte, že se zde budeme cítit skoro, skoro… jako v Ráji. :)

 Martin Mejstřík se narodil 30. května 1962 v Kolíně.

• Byl jedním z hlavních představitelů a organizátoru studentského hnutí, které se podílelo na rozpadu komunistického režimu v Československu v roce 1989. Stál v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol.
• Absolvoval divadelní fakultu AMU, obor loutkoherectví.
• Podílel se na vzniku a vedl studentský časopis Kavárna A.F.F.A. (Art Forum-Forum AMU), který vycházel v letech 1987 - 1999).
• V letech 1998 – 2008 se aktivně účastnil politického života (zastupitel městské části Praha 1, člen Senátu a člen senátorského Klubu otevřené demokracie).
• Byl jedním z navrhovatelů zákona o Ústavu paměti národa, který se měl zabývat obdobím nesvobody v letech 1948 až 1989. Prosazoval uplatnění tzv. slovenského modelu, který by zahrnoval období už od roku 1939, tedy včetně nacismu. Tento model byl nakonec akceptován a instituce vznikla pod názvem Ústav pro studium totalitních režimů.
• Patnáct let psal deník, který vyšel v roce 2010 pod názvem Deník: Řekněte jim, že sametová…Otevřeným osobním příběhem chtěl oslovit i mladé lidi, aby lépe pochopili tragiku a bezvýchodnost komunistické ideologie co reálný socialismus skutečně znamenal a jak se v něm žilo.

„Václav Havel věděl, že když chápeme pravdu sebestředně, pouze jako svou pravdu, tak je to příčina sváru a nesnášenlivosti, proto jeho heslo bylo pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných. To je ta láska, která nás též vede k pokoře.“ (Karel Schwarzenberg)

Foto zdroj: Soukromý archiv Martina Mejstříka

Napsáno pro ŽENA-IN.CZ