S úsměvem jde všechno líp

Skutečným úsměvem života je úsměv ve chvíli, kdy ti je do pláče

Vzdát se milovanýho blogu, jít dřív spát, brzy vstát...

V tom pondělním ránu, kdy jsem šla poprvé do práce, byla určitě krapet trémy, hafo otázek, touha po troše spánku navíc a stesk po blogu.

I úsměv tam byl, je tam vždycky. Nejsem rozenou optimistkou, to moje balkánská avantura mě vycvičila a dala do vínku - pro život v Čechách - dar nevyčíslitelné hodnoty.

"O ten úsměv tady rychle přijdete, tohle není veselá práce", řekla mi nová kolegyně hned to pondělní ráno na uvítanou.

...nepodařilo se to za těch půl roku co jsem zpátky doma, chtěla jsem dodat, ale to už mi na stůl přistály jakési směrnice obřích rozměrů.

Nad haldou papírů a pouček  přiznávám trošku povislé koutky úst, ale to se odehrávalo v naprosté anonymitě kanceláře.... (bez úsměvu mě nedostanou)

Nasměrovala jsem směrnice do spodního šuplíku a šla se poohlédnout po troše člověčiny....

V každém fasciklu je schovaný jeden lidský - většinou hodně bolestivý příběh.

Příběh o životě, který byl hlavně o těžké práci a tolik očekávané stáří, které by mělo přinést konečně trochu odpočinku a čas rozhlédnout se, posedět bez pocitu viny, přivonět, ochutnat, nespěchat...

To stáří, které by mělo něžně pohladit artrózou zkřivené prsty, a odpovědět na otázku proč ten pocit, že jsem svým dětem na obtíž je tak skutečný...a proč to bolí víc, než sešroubovaná kyčel.

Zvoním u branky vesnického rodinného domku. Stařenka, která už dávno překročila osmdesátku přichází otevřít, opírá se o hůlku a je vidět, že jí každý krok moc bolí. Kolem ní poskakuje voříšek, jako by chtěl každý její krok nadlehčit...

Je drobounká, milá ale modré oči má neskutečně smutné, každou chvilku se zalijí slzami.

"Vždycky jsem všechno zvládla a teď už nemůžu nic. Víte, to snad bolí nejvíc. Je mi tak trapné říkat si o pomoc. Ale víte, děti by ty peníze potřebovaly..."

Další babička je uvězněná ve svém bytě, ke kterému vede bezpočet strmých schodů. Nad prodejnou s květinami. Otevřenými okny vchází jejich svádivá vůně  a ohlašuje jaro, na které se všichni tak těšíme.

"Je to můj domov a z něj nepůjdu, tady mi je dobře, mám hodnou dceru, která se o mě stará, jen  kdyby ta druhá neodešla přede mnou...",a očima pohladí černý rámeček s fotografií na komodě... V upracovaných rukou svírá kapesník. Celý život pekla dorty a kremrole na všechny svatby a veselice v okolí, ale teď zůstal jen hořký pocit z bolestivého stáří.

Pětiletý chlapeček leží v krásném modrém povlečení s krtečkem, teprve když babička odkryje deku vidím bezvládné tělíčko. Má krásné světle modré oči - jediný komunikační prostředek s naším světem. Je vidět, že ho naše návštěva rozrušila, pohladila jsem ho po ručičce, byla neskutečně hebounká a příjemně teplá. Zdálo se mi, že tu moji trošku sevřel...Vzpomněla jsem si v mžiku na svou dceru. Jak malicherné jsou naše problémy. My si můžeme sednout, válet se smíchy, můžeme se mazlit, lochtat, ona mě může říct to, co slyším nejradši - mám tě ráda. Martínek nic z toho nemůže. On to svý mámě nikdy neřekne. Otočím se na babičku. Dlouho jsem neviděla tak hezkou paní - drobná, šedivé, pečlivě upravené vlasy, slušivé oblečení. Už brzy oslaví osmdesátku, celé dny a noci obětavě pečuje o Martínka.

Usměje se. I očima. A není v nich zášť, není tam "proč zrovna my".....

Už vím, že tuhle práci budu dělat ráda...chci pro tuhle drobnou babičku s obrovským srdcem všechnu možnou pomoc, kterou jí může stát nabídnout. Pro ni i pro všechny lidi, kteří jí potřebují a bojí se o ni říct. Nebo vůbec nevědí, že si o ni mohou říct.

"Máme skluz hodinu a půl, víš to?", řeka mi spokojeně moje kolegyně, s kterou jsme prováděly sociální šetření.

Hodina a půl....to je jeden film plnej milých slov, pohlazení a úsměvů.

Film, na kterej se nemusíme jen dívat, ale přímo v něm....hrát.

Ze začátku možná maličká, nesmělá role statisty, ale kdo ví, možná na sebe dlouho nenechá čekat i role hlavní .....životní.

Já vím, že to nebude jednoduchý a vždy jen o úsměvu, ale pořád platí, že se můžeme sejít tady - a dobít či nabít se navzájem :-)

Ptala se mě na šetření jedna babička: "A opravdu už přijde to jaro a bude líp?"

"Určitě. Mně to potvrdila spousta skvělých lidí na blogu"

"Tak já vám to teda věřím", usmála se...ten den možná i poprvé....