Proč se vždy naježíme, když nám někdo předkládá nová pravidla - jak se máme chovat na silnici, jak máme psát, na koho se obracet? Bez pravidel si nemůžeme zahrát fotbal nebo golf, zapojit se do silničního provozu. Proč máme potřebu vždy, a to za každou cenu, nová pravidla vyvracet?
Během života se potýkáme a podrobujeme různým řádům, pravidlům a předpisům. Někdo další nám předepisuje, jak se chovat ve školní jídelně, na dětském hřišti, ve výtahu, ve sportovní aréně a v manželství.
Kdybych si pozorně přečetla "Pravidla bezpečnosti práce" a můj zaměstnavatel se choval podle nich, tak bych se nezapletla do kabelů a nezapíchla se nosem do podlahy.
Čteme jen mezi řádky, jsme povrchní vůči všem řádům, které nám poroučí jak se máme chovat. Je to nebetyčná drzost, protože sami nejlépe víme, co máme dělat.
Před našima očima dlouhá spleť nekonečných souvětí, která mění stávající, již zažitá pravidla, na která jsme si zvykli. Pravda, občas jsme si zahudrovali, ale byla to pravidla, která jsme respektovali, vzali na vědomí, podobně jako zvědavou sousedku z přízemí.
V třesoucích se rukou třímáme opět nějaká další pravidla! Opět něco nového. Něco co musíme nejprve pochopit, co nás rozžahaví do běla, něco o čem budeme několik večerů diskutovat doma, na návštěvě i v hospodě. To zas jednou někdo neměl co na práci. Bojíme se novinek, bojíme se nového jízdního řádu. Bojíme se vystoupit ze zajetých kolejí. Bojíme se, že budeme tápat, že se ztrapníme, že nepochopíme, co se po nás chce. Někdo si nás dovoluje vytáhnout z dobře známé, zahřáté ulity a něco na nás chce. Před očima svítí jen "Nová pravidla", z kterých seskočíme rovnou na trest, který bude následovat, pokud nebudeme dostatečně pružní a záhy si neosvojíme nový řád.
Na blogu tento týden rozbouřila stojaté vody nová přísnější pravidla pro diskutování. Už jen počet příspěvků pod redakčním článkem o nových pravidlech pro diskutující, která budou na iDNES.cz platit od 5.10.2009, dokazuje, že každý měl potřebu se vyjádřit k budoucímu česání našich skvělých příspěvků.
Každý chce, aby jeho hlas měl patřičnou váhu a odezvu. Každý z nás je přesvědčen, že jeho názor je hoden poslechu. To samozřejmě je. Ovšem pokud je řízen nějakými pravidly, cítíme se zrazeni. Proč nemůžeme hovořit tak jak nám "zobák narostl", když se nám ven dere peprné slůvko, najednou jsme nuceni nahradit jej dietní variantou a pointa toho, co jsme původně chtěli sdělit - jednodušše vyšuměla.
Já jsem z těch pravidel, přiznávám, trošku smutná. Z toho, že k nim vůbec muselo dojít. Mělo by být samozřejmostí, že se k sobě budeme chovat slušně. To že urážky a zloba nikdy nikam nevedly, měli nás už naučit doma. Slušnost, úcta a pokora vůči ostatním lidem učí se zároveň s prvními krůčky.
Samozřejmě... jsou chvíle a činnosti, kdy jsou pravidla na škodu. Vychutnat si milostnou chvilku nebo nedělní oběd podle řádu prostě nelze. Nikdo nám přece nemůže poručit, jestli sníme kompot před polévkou. A sex v sedmi daných bodech by rozžhavil zřejmě jen bránice aktérů.
Já osobně bych pravidla přivítala třeba ve výchově dítěte. Často tápu, a i když se rozhodnu, zvažuji zpětně, jestli jsem se vydala tou správnou cestou. Líbala bych pravidla, podle kterých bych se vyznala v mužské duši, abych se zamilovala tak, aby to pak nebolelo. A každý z nás se jistě ocitnul na životní křižovatce, kdy si říkal "babo raď", kdy by uvítal jakákoliv pravidla, která by mu řekla jak dál. Jenže to je život sám, tam máme pravidlo jediné - žít jak nejlépe umíme. Neměli bychom ubližovat ostatním ani sobě, to je pravidlo pro spokojený život.
Už dávno mi není osmnáct, kdy jsem se bouřila proti všemu, co začínalo slovem "musíš".
Dnes, když nic nemusím, jsem nesvá. Zvykla jsem si na život s pravidly. Líbí se mi přednost z prava, pravidlo dvaadvaceti dokonalých zadnic na hřišti a pravidlo, že po špatných dnech, zaručeně, přijdou ty lepší :o)))
