Sice bydlíme, jezdíme autem, dovolenkujeme se, oblékáme, jíme. Žijeme svůj život, který máme jen jeden a měli bychom si ho podle toho užít. Ale často je to, bohužel, jen o tom, jak přežít. Do další výplaty.
Za námi jsou jedny z nejhezčích svátků. A doznívající adventní atmoféra by nás, alespoň kus cesty, mohla doprovázet novým rokem, který zas, bůh ví proč, bude těžší a o dírku na pásku těsnější, než ten rok minulý. Hranice důchodového věku se neustále šplhá do (pro nás) nedozírných výšin. My ani nepracujeme na důchod, protože nevěříme, že se ho vůbec dožijeme. Pracujeme, abychom zaplatili elektřinu, školní družinu a úroky z hypotéky. Do nového roku jsme si nedávali žádná nereálná předsevzetí, snad jen zklidnit, zpomalit krok. Se slzou v oku jsme pozorovali děti jak nadšeně trhají papíry z vánočních dárků. Snažili jsme se přitom mávnout rukou nad tím, kolik nás ta třepetavá chvilka jejich radosti, stála. Teď ten život konečně bude o něčem jiném. Zajdeme si na kafe do vyhlášené kavárny, koupíme si knížku a možná i ty nové kozačky. Jenže pohlednice v poštovních schránkách vystřídaly složenky a my, statečně po česku, zatínáme zuby a... holt si to kafe dáme doma, oprášíme knihovničku a kozačky budou muset počkat. Vždyť ta zima nebude trvat věčně. Koupit cokoliv na dluh, někomu dlužit, trávit dovolenou na několikery splátky, je pro většinu obyčejných, slušných lidí nemyslitelné. Když na to nemáme, tak to prostě mít nebudeme. Ano, Češi sice na dluh žijí, protože častou jinou možnost nemají, ale ten pocit je sžírá.
Ovšem přejedeme li několik hora, několik řek, pár hranic bezvízového styku, je užívání na dluh stylem života. Na Balkáně jsem strávila téměř patnáct let. Dost na to, abych sama zažila a ověřila si slyšené. Moc málo na to, aby zakořeněná česká hrdnost (jak místní s oblibou tvrdili) užívala nad hranice, stanovené finančními možnostmi. Lidé, které jen pár let předtím sužovala krvavá občanská válka si možná víc uvědomali křehkost pozemského života. Navíc duch doby soudruha Tita, žije i v dnešní mladé generaci. Nábytek, který se za dva roky stačil pouze okoukat letěl na skládku, kupovala se jen nová auta a dobře se jedlo a pilo. Taky hodně zpívalo a smálo. Současná balkánská generace (střední vrstva pro upřesnění) na dluh tráví jak zimní tak letní dovolenou... převážně v zahraničí. Co na tom, že lyžování v italských Dolomitech se rozleze do dvanácti splátek? A že se tak ukrutně zalíbí nová sedačka? Je jen na sedm splátek! Vystřídá obratem tu z loňska. A synátor, který konečně odmaturoval, si nové AUDI zaslouží. Tak ho prostě bude mít. Nejde o to, že u nás by si to lidé nemohli dovolit. Rozdíl je ve stylu uvažování. My nechceme, aby někdo druhý platil naše dluhy. Chceme odejít s čistým účtem. Co na tom, že naši bližní to zcela jistě neocení? Co na tom, že ten život často není o užívání, ale přežívání? A pak se divíme, že naši důchodci nemají tu jiskru jako ti zahraniční. Jistě, existují odborné ekonomické sondy a studie, které by odpověděli na otázku: proč tomu tak je. Netroufám si, a ani nechci nahlížet pod tuhle pokličku. Chtěla jsem jen poukázat na ten rozdíl v chápání pojmu "užívat si života plnými doušky." Naši rodiče si ochutnávku toho nejlepšího, co život nabízí, přáli pro nás. My zas pro naše děti. A zůstanou ony dostatečně sobecké, aby myslely při tom všem dávání i na sebe?
Můj chorvatský, sedmdesátiletý soused, který rok předtím ovdověl, si koupil na leasing nové auto. Leštil ten černý bourák před domem, a když jsem se zeptala, jestli se ve svém věku nebojí zadlužit, mávnul rukou: „Žije se teď, však už ty moje dluhy už někdo zaplatí... až natáhnu bačkory.“ Rozhovor raději svedl na své oblíbené téma, jestli nevím o krásné Češce, která musí umět vařit, být spořivá a nesmí ji být víc než 25 roků. Zasmála jsem se a nabídla mu seznámení s šedesátiletou šmrcovní maminkou mé kamarádky. Urazil se (samozřejmě naoko), a pravil, že tato stará dáma by se k novém autu nehodila :))
Nemyslím, si, že bychom hned zítra měli najet na balkánský styl a jít si koupit Enduro, však už to stará nějak skousne. Jen si víc užívat toho co máme a co jsme si dopřáli. Při své letní dovolené jsem se na jedné rozhledně kochala opravdu překrásnou krajinou našich Jeseníků. Vedle mně stál starší manželský pár. Dědeček se opakovaně zhluboka nadechoval a nadšeně komentoval: "Cejtíš ten nádhernej, čerstvej vzduch? Paní svraštila obočí a povídá: "Ale těch peněz co to stojí, dědku, těch peněz.." :))
Ty nejhezčí věci v životě jsou zadarmo. Je to pravda? Umíte žít s dluhy? A dá se vůbec dneska žít bez toho, aniž bychom někde nebo někomu dlužili? Umíme si užít to co máme, bez výčitek? Váš názor mě moc zajímá.
