Lepší jeden prd, než sto doktorů

Je jiná doba, tvrdí flexibilní politická elita, když utírá si mastnou hubu od jelita. Líp už bylo, tvrdí usměvaví optimisté. Na bolení v krku je nejlepší slivovice, říkával můj dědeček.

S předcházející vládou lid nesouhlasil, tu současnou – podle všech upřených důkazů – nenávidí. Co je horší – lhostejnost nebo nenávist?

To že vůbec připouští zmínku, že by v prezidentské sesli mohl zasednout lidově hurónský, neúspěšný producent, je jen klaunský úšklebek, odraz v zrcadle mínění, které dávno ztratilo víru, že v téhle zemi se něco změní v jeho dobro. Národ šahá do švejkovských kořenů v touze neztratit pečeť národa, který všemi útrapami prochází s ironickým úsměvem. Jenže k smíchu už toho moc nezbylo a klobáska k večeři, kterou by jinde v EU nejedli, přeci jen chutná jaksi mdle.

Těžkou noc statečně valíme k ránu, jako hovnivál svou osudovou kuličku. Pod srdcem dlouhodobý stres a v kapse připravených třicet kaček. Naše zdravotnictví patří k nejlepším na světě, zní nám hrdě v uších, když se tlačíme s desítkou dalších dramaticky hekajících, zelenkavých tváří a pesimisticky spuštěných koutků úst v dusné čekárně obvodního lékaře. Diagnóza o pět dlouhých chvil poté daná, vystřelí nás do dalších čekáren, tentokráte úzce specializovaných. A posléze i na operační stoly flexibilních specialistů. Jenže každá specializovaná sranda něco stojí a prstík per rectum je nakonec něžnou vzpomínkou na časy, kdy ještě bylo dobře. Lepší a účinnější léky stojí víc, než uhradí náhle škudlivá pojišťovna, která vždy stojí při nás. A…„A obálku máte?“ Vycucám úsměv z posledních patních žil a kapacitě kapacit podávám naducanou svědkyni všech mých zdravotních útrap. Brýle mu sklouznou z lesknoucí se lebky jako Heady z černé sjezdovky. „Ne tuhle obálku,“ řekne unaveně naštvaně. Pramínek blonďatých vlasů sklouzne do horečkou rozpálené tváře a tentokráte nedokáže pomoci, ani skrýt rozpaky. „Myslíte, že to dělám zadarmo?!“ Ukáže dveře a ani náhodou to není východ. Východ ze stávající situace.

Sociální reforma nás sociálně přizpůsobivé až tak nebere, protože si vůbec nepřipouštíme možnost, že bychom se i nějakého důchodu dožili. Reforma zdravotnictví se nás pak dotýká na holou kůži a snůška nesmyslů, které nás v jejím rámci čekají, tlačí do ruky raději slepeckou hůl bezpečné lhostejnosti. Byrokratický šiml pobaveně zařehtá nad informovaným souhlasem, který bude muset pacient při dlouhodobé péči každý měsíc znovu podepisovat či nad knihou stížnosti, která má za úkol akorát ztrpčovat lékařům život. Souhlas rodičů bude muset lékaři dodat i dívka, která se rozhodne vést zodpovědný sexuální život pojištěný antikoncepční pilulkou. Ale můj ty světe, o případné interrupci si již bude moci rozhodnout teprve šestnáctileté dítko samo. Informování o zdravotním stavu na základě čestného prohlášení či nemožnost ošetřit dítě mladší 18 let věku bez přítomnosti rodiče – vyvolává pak jen sklopenou čelist doplněnou zlostným vrčením.

Bez několika podpisů, schvalovaných a odsouhlasených hloupostí na druhou nebude možné se v téhle zemi svobodně uprdnout.

Stávající stav nevadí jen nechutně bohatým, z nichž se jen velmi malý počet dopídil k bohatství poctivou cestou. Oni nemusí čekat v čekárnách, nejlepší léky a lékařské kapacity jsou pro ně samozřejmostí a otázkou jednoho jediného telefonátu. Nám obyčejným zbývá jen nahlas hraný optimismus. Uvnitř tepá nostalgie za dobou minulou, kdy místo očkování sloužily kopřivy a žihadla včel. Po dobrém obědě se nad krkáním nikdo nepohoršoval a zvednutí půlky ze židle a mocné uprdnutí bylo jen potvrzením, že je vše v nejlepším pořádku. Zvláštní je, že na jedné straně dokážeme hluboce opovrhovat někým, kdo prdí na veřejnosti, a na straně druhé tolerujeme některé hrůzy vypuštěné z Věcí veřejných.