„Mami, ti dva pánové si dávají pusu jako ty s tátou“, řekla mi dcera. To jí byly tři roky. A já, která jsem dost často zůstala krátká na její zvídavé otázky...odpověď jsem tentokrát měla okamžite...přímo od srdce: „Protože se mají rádi, tak jako já s tátou“. Vzala to na vědomí. Bez další podotázky...proč dva chlapi?! Prostě dva lidi co se mají rádi, tak se prostě líbají. Stačilo jí, že jde o stejný projev lásky jaký viděla doma…
Proto se naježím, když slyším jak děti umí být zlé…Zlé se určitě nenarodily. Jsou obrazem svých rodičů, kteří raději mlčí, než by vysvětlovali, odpovídali. Raději v neznalosti haní, urážejí...odlišnost. Dítě, pocházející z takové rodiny, neví co je tolerance, úcta k člověku...umí jen upírat prst a vysmívat se odlišným, protože ho doma nenaučili základům člověčiny.
Takové dítě není zlé. Je jen nešťastným poslem svých omezených rodičů...
Je homosexualita přijatelná? Je normální, aby se o rodičovskou roli podělily dvě ženy nebo dva muži?
Rodiče, kterým nebylo dopřáno, aby měli vlastní děti, rodiče odpovídající tradičnímu modelu, tedy muž a žena…musí při zdlouhavém procesu adopce zodpovědět řadu otázek, projít náročnými psychologickými testy…dlouhá předlouhá cesta je do osamělého kukuče z dětského domova. Ale tradiční pár má alespoň naději, že ten kukuč na konci dlouhé birokratické cesty...uvidí.
Lesbický či homosexuální pár už na samém počátku cesty, kterou se také chtěl dát - slyší odmítavé a striktní NE !
...Nás nezajímá váš psychologický stav, finační zázemí….víte nám vadí, no..... že spolu spíte?!
Vážně stačí tradiční model rodiny (panáček a panenka) pro splnění náročných podmínek výchovy našich dětí?
Zastánci adopcí homosexuálními páry argumentují většinou tím, že by dětem bylo u dvou otců či matek, které je budou mít rády, postarají se o ně a zajistí je, lépe než v ústavech. Odpůrci naopak tvrdí, že chlapci a děvčata budou žít v "nenormálním prostředí" a neuvidí tradiční mužské či ženské vzory.(ČTK,23.4.2006)
Na straně druhé v Česku žije v dětských domovech, kojeneckých ústavech a ústavech sociální péče zhruba 20.000 dětí.
City nám moc nejdou, ale v počtech jsme byli vždycky kabrňáci...
V plusu jsme už za jeden pár dětských očí, z kterých se vytratí smutek.
O tu vrácenou jiskřičku v oku a vlastní domov se postaral táta Honza s mámou Tondou. Vlastně šťastný konec. Co se nám na něm nelíbí? Jména? Ta jsme si sami nevybrali, byla nám dána.
http://www.youtube.com/watch?v=cxbFLYa0_bw
