"Copak se může člověk zlobit, když vidí ty krásné štičí tůně? Když vidí plout pstruhy, kteří se div nedrží v té pohodě za ploutve jako lidé za ruce? Copak se může člověk zlobit..." (Ota Pavel - Jak jsem potkal ryby)
Tenkrát si stačilo sednout a dívat se....
Nohy se mi třásly strachem, když jsem se, po stejně se klepajícím žebříku, který vynesl vzhůru úctihodnou řádku pořádných myslivců, šplhala na posed. Mých pět let mi bylo omlouvou a to, že jsem holka - u dědy, který mě miloval i výhodou. Usmál se a podal mi obrovský dalekohled. Pyšně jsem ho chytla do tlapek .
"Nic nevidím, dědo....Kdy už přijdou?"
"Musíš být trpělivá a hlavně zticha. Když budeš pořád štěbetat, určitě nepřijdou. Jsou hrozně plachý, víš?"
Seděli jsme teprve chvilku a já statečně, za pevně stisknutými rty, věznila silou naddětskou všechny ty otázky, které se už už chystaly zeptat. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že oči mě vždycky prozradí.
"Podívej, už jsou tady...."
Ta nejmenší byla nejodvážnější a přišla až k nám...Vtopila jsem se do těch sametově černých očí...
"Dědo, já myslím, že je v tý srnce zakletej člověk", řekla jsem co nejvážněji, protože vážný to bylo.
"A řekneš mi, jak si na to přišla, viď?", nenechal mě děda dlouho čekat. V hlase byla něžnost, pýcha a úsměv.
"Má povídavý oči - a to mají jenom lidi."
Vzpomněla jsem si na ty srnčí, když jsem nedávno koukala do jedněch lidských. A nedokázala jsem je přečíst. Už dávno dospělá, věděla jsem míň, než tenkrát jen tušilo mých pět let. To jsem viděla v očích radost, smutek, zlost, zákaz, nesouhlas, něhu, spiklenectví, tajemství, naději.... a tady? Labyrint. Labyrint, kterým nemá smysl procházet, protože se sama bojím, a protože vím, že bych nenašla to co hledám.
Tenkrát si stačilo sednout a koukat se...
A přivonět a voněla. Počítat motýly a nedalo se to stihnout. Ležet v trávě...bez deky. Pozdravit a dočkat se i pár milejch slov navíc. V řekách byly ryby a v lesích houby....a dneska? Dneska je to naopak. Slunce hřálo a ne sežíhalo, voda hladila břehy a nedrala se ven. Pravda lidi se nesmáli víc a nezáviděli si míň než dnes, ale tenkrát mi to nevadilo.
Dneska lidi schovávají oči za sluneční brýle nebo uhýbají...Možná si někde přečetli, že oči jsou zrcadlem duše...Tak proč cizím ukazovat stav svýho duševního konta?
Lovím jeho těkavý pohled jako pinpongový míček, je to jen mžik, kdy zahlédnu strach mísící se se zlobou...copak se to dělá nahlížet do cizí výplatní pásky a do cizí duše? Nasazuje si sluneční brýle a je to úleva pro oba. Přestává mě bavit to hledání člověka v člověku. Chci ho vidět. Na první pohled.
Chci zas potkávát lidi.
Lidi, kdy jeden druhýho rád vidí a ....a nestydí se to dát najevo
Lidi, který se ozvou jen tak, i když na nich není řada
Lidi, který neutečou, když vám je mizerně a ozvou se, až když je po všem
Lidi, který viděj pstruha v řece, i když posledního ulovil možná strejda Prošek
Lidi, který vás nechtějí předělat, otrávit a bez postranních úmyslů položit na lopatky
Lidi, který vás přes oči pustí do srdce, protože ví, že tam nejdete krást...
.... že takový nepotkám?
Jako dítě štěsteny už jsem potkala pár takových lidí. A chci potkat další...
... tak jako Ota Pavel potkal ryby.
