Pozorně sleduju šířící se úsměv na tváři mého miminka a rychle hmátnu po fotoaparátu. Miminko se zadívá do objektivu a přestane se smát. Oddálím foťák a promluvím. Miminko se zase dívá na mě a začíná se smát, rychle přiblížím foťák k mému obličeji a úsměv zmizí, vyměněný za přemýšlivý výraz ve stylu: co to zase vyvádíš? A tak se to střídá dokud mě to nepřestane bavit.
Miminko se začalo pokoušet o úsměv koncem třetího týdne a úsměv, stejně jako dítě samo, prochází rychlým vývojem. Napřed to byl jen jakýsi pokus, pak jsem si byla storprocentně jistá, že to je opravdu úsměv, nikoli jen grimasa provázející větry. Úsměv byl za začátku určen jen a pouze mně a já jsem na to byla patřičně hrdá. Znamenalo to pochopitelně, že můj muž, jelikož o úsměvu pouze slyšel, se na mě díval s nedůvěrou. Začal se snažit jak se dalo, aby onen vzácný jev zažil na vlastní oči, ale kdepak, jeho úsměv si dal načas. Když občas přistihl úsměv určený mně, zaznamenala jsem trochu žárlivosti, ale já to beru tak, že ten vzácný jev je mojí odměnou za probdělé noci a za dny, kdy nedělám nic jiného, než péči o potomka. Mateřství je práce na plný úvazek a tyhle momenty jsou odměnou, která se nedá měřit.
Úsměv byl v počátcích vždycky jen reakcí na můj, co nejzářivější, úsměv. Pak se začalo dítě smát i na mého muže, za což si vysloužilo řadu pochval a mnohem víc pozornosti. A teď se úsměv objevuje i bez podnětu, dítě se na nás usmívá jako první, protože nás zná, protože nám věří a ví, že naše přítomnost znamená jídlo (v mém případě), nebo aspoň zábavu (v případě mého muže). Máme i několik druhů, či velikostí úsměvů a vedle různých zajímavých zvuků jsou úsměvy vítanou formou komunikace ze strany našeho potomka.
Momentálně je největší úsměv rezervován na ráno a na noční přebalování, jako by dítko vědělo, že tyhle časy jsou pro mě nejnáročnější. Nedostatek spánku je pochopitelně zapomenut jen co se objeví dásně odhalené oním úžasným úsměvem. Pokouším se ten jev zachytit na fotce a nedaří se. Dítě se sice už usmívá vědomě, ale nebude to činit na povel.
Předevčírem uplynuly dva měsíce od narození a je zajímavé sledovat pokrok, jaký potomek může za tak krátkou dobu udělat. A podobný pokrok zaznamenávám i já. I když je péče o dítě náročná a ještě pořád zabírá většinu času, už to není bezmocný uzlíček, o který se musím bát, je to čilé a zvědavé miminko, které nás zná a jeho úsměv a zvědavost mi dávají naději, že mateřství alespoň relativně zvládám, protože dítě prospívá, roste a má ve mně i v mého muže naprostou důvěru. Díky naší snaze si konečně zvyklo na náš svět a začíná se o něj zajímat, už nevyžaduje neustálé nošení a kontak, naopak, má důvěru a ví, že se mu nic nestane. To mi pochopitelně dává pocit ještě větší zodpovědnosti než dřív, ale i tak jsem ráda, že mám před sebou důkaz, že moje rodičovství funguje. První týdny byly nejen náročné a nepředvídatelné, ale také jsem měla pocit, že jsem neustále posuzovaná, domů nám docházela porodní asistentka, sestra a navštívila nás i specialitstka na kojení. Pomoc a podpora odborníků byly pochopitelně vítané, zároveň mi ale dodávaly pocit, že se musím neustále zodpovídat. Teď, když jsme už pár týdnů ¨propuštění¨ z poporodní péče a fungujeme jako zaběhnutá jednotka, můžu posoudit své pokroky z reakcí našeho miminka. A žádná pochavala odborníků nedokáže vyměnit ten pocit, jaký přinesou jeho úsměvy a pokroky.
Pochopitelně narážíme na potíže a ne vždy je naše dítě to nejspokojenější miminko na světě, ale už víme mnohem lépe jak reagovat a není tak lehké nás rozhodit. Coby rodiče se vyvíjíme stejně jako naše dítě, musíme se učit zrovna tak jako ono. Mateřství je náročné, víc, než jsem čekala, ale je to v mých očích to nejlepší zaměstnání na světě. Zřejmě díky lepšímu spaní v noci. První týdny postupně zapadají do paměti a přijde mi zvláštní, že jsem ještě nedávno byla vyčerpaná a zoufalá a měla pocit, že nevydržím další den po skoro probdělé noci. S miminkem jsem zacházela, jakoby by bylo ze skla a často jsem měla dojem, že dělám všechno špatně a byly chvíle, kdy jsem netušila, co vlastně miminko potřebuje. Před těhotenstvím byly náročné dny nabité akcí vystřídány klidem a odpočinkem, mohla jsem se dospat, vypnout, odpočinout. To v mateřství neexistuje. Místo toho jsem se zadaptovala a zvykla si fungovat jinak, podřídit se. Teď už si zabíháme zvyky a rituály, nebojím se, že se děje něco závažného, když se objeví nezvyklá reakce a já i můj muž máme v péči o potomka mnohem větší sebedůvěru.
Když jsme našim přátelům loni oznámili, že očekáváme potomka, jejich pětiletý syn jim pak řekl: "Tak to teď budou opravdová rodina." Tenkrát mi to přišlo zábavné, dnes si říkám, že měl pravdu. Konečně nás tři začínám vnímat jako opravdovou rodinu - rodinu lovců úsměvů.
