Vyrazit na Svatojakubskou cestu do Španělska byl můj mnohaletý sen. A když děti trochu povyrostly, rozhodli jsme jej uskutečnit společně - jako rodina.
Dlouhé roky jsem toužila projít se po cestách, kudy po více než tisíc let kráčely zástupy poutníků. Cestou skrápěnou potem a slzami. Cestou plnou neuvěřitelných zážitků, neobvyklých barev a vůní. Cestou, na jejímž konci poutníka z
Cestou skrápěnou potem a slzami. Cestou plnou neuvěřitelných zážitků, neobvyklých barev a vůní. Cestou, na jejímž konci poutníka zalije vděčnost, mír a nekonečná krása. Cestou do Santiaga de Compostela – ke svatému Jakubovi z hvězdného pole.
Tato poutní cesta symbolizuje misijní cestu apoštola Jakuba Zebedeova, staršího bratra Jana evangelisty, který putoval z Jeruzaléma až do Španělska, aby tam hlásal evangelium. Později se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde však v roce 44 zemřel z rozkazu Heroda Agrippy I. mučednickou smrtí. Jeho tělo bylo údajně později převezeno do Španělska a pohřbeno v Compostele. Francouzský císař Karel Veliký měl podle legendy sen, ve kterém mu svatý Jakub doporučil, aby následoval hvězdy, které ho dovedou k jeho zapomenutému hrobu. Císař tedy následoval hvězdy a cestou osvobozoval území dnešního Španělska od Maurů. Když došel do Compostely, obnovil poničenou baziliku. Při opravách byl také objeven světcův hrob, ke kterému brzy začaly proudit davy poutníků. A já celé roky toužila být jedním z nich.
Nejdříve jsem měla v plánu cestu projít sama. Nosila jsem domů z knihovny všechny dostupné knížky a cestopisy a snila jsem o tom, jak si i já jednou přidělám mušli na batoh a vyrazím do neznámých krajů. Svým nadšením jsem postupně nakazila i manžela a on se rozhodl, že chce jít také. A než trošku povyrostly i naše děti, abychom mohli jít všichni společně, ze spirituální poutě se pro mnohé stal moderní výlet. Zatímco já jsem doma ležela v knížkách a snila o cestě ze starých časů, do Santiaga proudily zástupy lidí z mého okolí. A já jim tiše záviděla a těšila se, až se jednoho dne na cestu vydám i já.
V prosinci 2022 jsme se s manželem rozhodli, že v létě bychom už s dětmi mohli vyrazit. Ještě před Vánocemi jsme koupili letenky z Vídně do Porta a během vánočních svátků jsme si zarezervovali první ubytování. Postupně během jara jsem potom pomocí www.mapy.cz procházela vybranou trasu, měřila vzdálenosti mezi jednotlivými městy a hledala ubytování na trase. Když jsem rozplánovala denní etapy na trase Porto – Santiago de Compostela, zbyly mi ještě 4 dny. Jak je využít? Přemýšlela jsem, zda si ještě zaletět do Lisabonu nebo strávit více dní v Portu či Santiagu. Nakonec jsem se však rozhodla prodloužit si pouť o cestu na Konec světa, Finisterru. A nelitovala jsem ani vteřinu.
Zpočátku jsem měla obavy, zda tak dalekou cestu ujdu. Vždyť kondici nemám žádnou, jsem malá baculka a celý pracovní den prosedím na pohodlné židli v kanceláři. Má nejčastější cesta vede z domu na tramvaj a zpět. Pravda, v období covidu jsme s dětmi vyráželi na procházky do okolí, kde nás zpočátku naprosto vyčerpala osmikilometrová procházka. O víkendu jsme zvládli necelou dvacítku kilometrů, ale pekelně nás potom bolely nohy celý týden. Jak zvládneme ujít tak dalekou cestu? Unesou si děti své věci v batůžcích? A co naše nejmladší, s vrozenou vadou nožiček – bolí ji každý krok. Můžu to po ní chtít? Měla jsem tisíce otázek a žádné odpovědi, jen víru a naději, že to prostě nějak dopadne, Pánu Bohu poručeno.
Nakonec jsem na přelom jara a léta naplánovala zkušební trasu, Moravskoslezskou Svatojakubskou poutní cestu. Ušli jsme ji bez problémů. Byla to krásná rodinná pouť plná
nevšedních zážitků. Putování nás nadchlo a my se při balení batůžků těšili, jak budeme v srpnu kráčet spolu s ostatními poutníky vstříc Santiagu.
Čas letěl jako splašený. Skautský tábor, farní tábor, hody – nedělní mše v orelském areálu, stojím v kroji, sluníčko svítí ze všech sil, na nebi ani mráčku a já se slzami v očích v duchu prosím o požehnání na naši dalekou cestu. Poslední tanec pod májou, rozložit kroje, umýt se a spát.
Ráno naposledy do práce, odpoledne vrátit dětské kroje do Sokolovny, večer dobalit batůžky, připravit hromádky s oblečením na ráno, nastavit budíky a do hajan. Zdá se mi o pouti, o prašných cestách a stinných posezeních, ze spaní si jmenuji všechna města, kterými budeme procházet a kde budeme spát.
Nějakou dobu před odjezdem na pouť jsem od kolegyně dostala rolničku z Tchai-wanu. Připnula jsem si ji na batoh a těšila se, jak bude vesele po celou dobu zvonit. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem s sebou nesla. Kdykoli na mě padala únava, zaposlouchala jsem se do tichého cinkotu a nasadila veselejší tempo. Když děti mrčely únavou, řekla jsem: „Poslouchej rolničku a šlapej.“ A zase přidaly, i když jsme se třeba ploužili do nekonečného kopce. A hlavně jsem nemusela několikrát denně vyvolávat: „Rodinko, konec přestávky, šlapeme dál.“ Stačilo, že manžel a děti uslyšeli zacinkat rolničku a hned věděli, že už jsem vyskočila a nandávám si batoh na záda a také ožili.
