Nezapomenutelná cesta - den osmnáctý

Poutník prý má ráno přivítat nový den na mysu Finisterra a uvědomit si, že od nynějška je již jiným člověkem. A pak je čas otočit se zády k oceánu a vrátit se do své domoviny a do svého každodenního všedního života.

V noci jsme padli do postele a dcerka usnula dřív, než jsem si dala rychlou sprchu. Nastavila jsem budík, abychom stihli východ slunce nad oceánem. Dlouho jsem se však převalovala a nemohla usnout. Byla jsem plná dojmů a chtěla jsem si je užít, protože jsem se bála, že když usnu, už s těmi důležitými myšlenkami nebudu v kontaktu – a já si je chtěla navždy zapamatovat.

Brzy ráno zvonil budík, ale já ho zaklapla, ani nevím jak. Po chvíli mi psal manžel zprávu, kde jsem, že je čas vyrazit vzhůru (spali jsme v oddělených pokojích, já s dcerkou, on s kluky). Byla jsem probuzená raz dva, vypravená během pěti minut. Budila jsem dcerku, ale ta jen v polospánku stiskla panenku v náručí, se zavřenýma očima se kolem mě protáhla ve dveřích, padla do manželovy postele a pokračovala ve sladkém snění.

Kluci také chtěli ještě spát, a tak jsme s manželem vyšli na východ slunce sami. Bylo zataženo, těžké mraky se táhly nízko nad obzorem, nad mořem se válela mlha a po sluníčku nebylo ani památky. Nakonec jsme došli jen k soše poutníka a marně vyhlíželi, kdy se sluneční koule vyvalí z oceánu. Pořád bylo šero… a najednou bledé slunko stálo vysoko na obloze.

Přesto jsem se snažila ještě jednou zrekapitulovat svoji cestu a uvědomit a pojmenovat si všechno, co jsem se na pouti o sobě dozvěděla, co jsem se naučila, co jsem získala a jak všechny tyto nové poznatky převezmu do svého dalšího života. Poděkovala jsem znovu za vše, co mi Svatojakubská pouť dala a připadala jsem si nesmírně obdarovaná. Cítila jsem hlubokou vděčnost a víru, jako snad nikdy před tím.

Pomalu jsme se vrátili do hotelu, posnídali zbylé potraviny, zašli ještě na malý nákup, abychom neměli cestou zpět hlad, naposledy jsme sbalily batohy, sundali mušle – protože teď už přeci nejsme poutníci, už se budeme pěkně vozit. Rozloučili jsme se s Finisterrou, nastoupili do autobusu a vraceli se zpět do Santiaga.

Cesta autobusem byla náročná. Seděli jsme nahoře v patrovém vozidle, na křivolakých cestách se autobus kolébal na všechny strany a žaludek jsme měli brzy jako na vodě. Rozdávala jsem Kinedryl – ale pozdě. Náš prostřední zvracel a zvracel, lidé okolo nás se odvraceli… naštěstí nakonec usnul a vzbudil se až v Santiagu, kde ho manžel na toaletách umyl od hlavy k patě a převléknul do čistého.

Chtěli jsme si ještě užít pár hodin ve městě, ale brzy se rozpršelo. A tak jsme jen nakoupili něco k jídlu a vrátili jsme se na autobusové nádraží, kde jsme další tři hodiny čekali na spoj do Porta. Četli jsme si, hráli karty, svačili, procházeli se, sledovali pospíchající poutníky a turisty a čas utekl jako voda.

Než jsme vyrazili do přízemí k autobusu, syn na zemi našel náušnice – přesně ty, které jsem obdivovala v suvenýrech pro poutníky. Byl zázrak, že je v tom mumraji nikdo nerozšlápnul. Později jsem je od něj dostala k narozeninám a opatruji je jako vzácný dar. Připomínají mi všechny ty kouzelné a neopakovatelné chvíle naší pouti.

Cesta zpět do Porta byla zdlouhavá, v pátek vládl na dálnici i ve městech hustý provoz a my se jen pomalu posouvali do cíle. Na nádraží jsme přijeli až pozdě večer, kdy se slunce pomalu chýlilo za obzor.

Co nejrychleji jsme se přesunuli do hotelu. Dostali jsme zase maličký pokoj, ale byli jsme tak zmožení, že jsme si dali jen rychlou sprchu a padli jsme na postel. Já zase měla nárok na lůžko jen pro sebe, a i když to měla být jen dětská přistýlka pro naši nejmenší a všechny končetiny mi trčely přes okraj, vyspala jsem se královsky. Ostatní v noci sváděli krutý boj o svůj životní prostor, ale já se nenechala v hlubokém spánku rušit.