Nezapomenutelná cesta - závěrečná rekapitulace našeho putování

Kdybych si měla znovu vybrat, neváhala bych a vyrazila bych na cestu. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Rodinné pojetí pouti přineslo nové výzvy i nové radosti, rozhodně to byl nejdokonalejší teambuilding.

Svatojakubská cesta pro mě byla přesně taková, jak jsem si ji představovala. Byla úžasná, neopakovatelná. Nevím, jak moc je to vidět navenek, ale já vím, že mě nenávratně změnila. Nemusela jsem pálit šaty ani boty na Finisteře, abych se stala novým člověkem, ale s jistotou vím, že jím jsem.

Neříkám, že ta cesta byla snadná. Všichni jsme si při ní sáhli na dno. Všichni jsme prošli krizí, kdy jsme padali hladem, žízní, vyčerpáním, bolestí a jen s největším sebezapřením jsme nadhodili batoh na zádech a pokračovali dál.

Spravedlivě jsme si každý na pouti odžili svou vlastní trýzeň: manžel prodělal akutní zánět zubu, já šlapala s ostruhami na obou patách, dcerka odjížděla s antibiotiky na zánět močových cest a po cestě k tomu chytla laryngitidu, nejstarší syn si cestou způsobil zátěžovou zlomeninu kosti v nártu a náš prostřední problil cestu autobusem.

Pouť jsme měli rozfázovanou nedělemi – první hodová ještě u nás, druhá v Caminze, kde se pobřežní cesta dělí a polovina odbočuje do vnitrozemí přes Tui, třetí v Santiagu a čtvrtá hned po návratu – poslední prázdninová s posezením na farní zahradě. 

Čítám o tom, jak mají někteří poutníci problém vrátit se zpět. Myslím, že kdybychom skončili v Santiagu, byl by návrat o mnoho těžší. My ale dostali ještě několik dní k dobru a během cesty na Konec světa jsme měli hojnost prostoru pro to, abychom v nás nechali dozrát a doznít své nové já. Bylo to nejlepší rozhodnutí, protáhnout si pouť o tento úsek.

Přesto mi po návratu mnohé chybí.

Přímo bolestně mi scházejí patníky se Svatojakubskou hvězdou a žlutou šipkou, která ukazuje správný směr. Jak často bych takovou směrovku ve svém každodenním životě využila.

Dcerce nejvíc chybí vůně eukalyptu, a mně vlastně také. Vždycky, když jsme se táhli z posledních sil do kopce a mysleli jsme, že v tom horku nebo dešti padneme k zemi a už nevstaneme, zase a znovu jsme se nadechli té osvěžující vůně, která nám nalila energii do žil, a my zase pokračovali dál. Kolikrát nám dochází síly a potřebujeme povzbuzení, jenže nevíme, kde ho rychle vzít. Nad dýcháním člověk nepřemýšlí… prostě to udělá a je líp. 

Chybí mi cesta, kdy stačilo pouze vzít batoh na záda, klást nohu za nohu a čekat, co přinese den. Během pracovního týdne musí člověk udělat tolik důležitých rozhodnutí. Také bych občas ráda odložila "hlavu" a jen se kochala pohledem vůkol.

Dětem chybí ty dny, kdy jsme byli neustále spolu, kdy jsme se častokrát objímali a starali se o sebe tak intenzivně jak nikdy dřív. Je jim smutno, když odcházíme do zaměstnání a vítají nás vřelým objetím, když se navečer vracíme domů. Tulíme se a objímáme mnohem častěji než před Caminem a zjišťujeme, jak hojivé to pro nás je.

A chybí mi ty každodenní malé i velké zázraky, které se nám po cestě udály. Nevím, zda se v běžném životě tak často neodehrávají anebo člověk na ně v hektických dnech ztrácí cit. Na pouti jsem se cítila tak obdarovávaná, dostalo se mi tolika požehnání, co v běžném životě v řádu let. A bylo to úžasné.

Chybí mi chození. Hodiny strávené v přírodě, čas k rozjímání a péči o sebe. Chybí mi každodenní ztišení v kostelích. A dlouhé minuty strávené v rozhovorech se svými blízkými. V každodenním kolotoči na taková povyražení mnoho času nezbývá. Chvilka v tramvaji, kdy nemusím o nikoho pečovat, pár slov prohozených s dětmi mezi učením, večerní modlitba a pusa na dobrou noc. Jak málo času se v běžném životě věnujeme tomu, co je pro nás nejdražší.

Nevím, zda pro mě byla pouť tak velkým zázrakem, protože jsem si na ni musela tak dlouho počkat. Stala se však důležitým milníkem v mém životě. Během těch pár dní jsem si urovnala vztahy k sobě i ke svým blízkým. Uvědomila jsem si, že ty nejdůležitější věci jsou vlastně tak jednoduché. Jak jen na ně můžeme v běžném životě zapomínat?

Dosedla jsem. Vrátila jsem se zpátky do svého starého života. Není proč ho v zásadě měnit. Mám ráda svou rodinu, svou profesi, svou práci. Znám své silné i slabé stránky. Jen teď žiji trošku intenzivněji než dřív.

Po návratu se snažím na svět koukat stejně užaslýma očima jako na trase. Jako by bylo všechno nové a já to viděla poprvé. Je to nesmírně osvobozující a obohacující. Je to jako koukat přes kaleidoskop. Všechno najednou vypadá jinak, líp, skoro kouzelně.

A co je nejdůležitější – na trase jsem našla cestu k sobě samé. Od útlého dětství jsem slýchala, že bych měla být vyšší, hubenější, chytřejší… a tak nějak automaticky jsem tato přesvědčení přijala za svá. Dlouhá léta jsem se sebou nebyla spokojená a bála jsem se, že když budu sama sebou, nebudu pro nikoho dost dobrá. Ale na pouti se člověk dostane do kontaktu se sebou poměrně snadno – bolí vás nohy, záda, máte hlad, žízeň, jste zpocení jako nikdy dřív – a najednou vnímáte své tělo a jste s ním v tak intenzivním kontaktu, až z toho žasnete.

A potom jsem si uvědomila, že je to právě moje tělo, které mě ani po stovkách kilometrů nezradilo. Vyškrábala jsem se do všech kopců, aniž bych se dusila kašlem. Jen moje vlastní nohy mě donesly stovky kilometrů daleko. Navzdory vyčerpání a strádání mě neúnavně nesly dál, abych mohla dosáhnout svého vysněného cíle a dojít až na Konec světa. Moje tělo je prostě úžasné, došlo mi. Pocítila jsem k němu obrovský obdiv, vděk a úctu.

Cítím se neskutečně svobodná. Poprvé se mám ráda taková, jaká jsem. Poprvé se nebojím být svá. Na Finisteře jsem pomyslně spálila svou starou masku a našla své skryté já. A to je ten největší dar, který mi svatý Jakub na cestě mohl dát. Mým nejhlubším cílem totiž nebylo jen dojít do Santiaga nebo na Finisterru, ale přijít k sobě samé. Jen jsem to na začátku Camina ještě nevěděla.