Nezapomenutelná cesta - den šestnáctý

Ačkoli jsme po celé Camino putovali nádhernou přírodou, dnešní krajina byla nejkrásnější. Procházeli jsme úchvatnými národními parky, obdivovali jsme špičaté hory v dáli a odpoledne nás opět provázely výhledy na nekonečný oceán.

Ráno jsem se vzbudila brzy, ještě za tmy. Nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme. Potichu jsem vstala a po špičkách došla do kuchyně. Cítila jsem se plná energie a těšila jsem se, až zase nahodíme batohy na záda a budeme šlapat dál. Připravila jsem snídani a jídlo na cestu. Za chvíli přišel i manžel, dochystali jsme, co bylo potřeba a vzbudili děti. Dali jsme si výbornou snídani, sbalili se, na batohy rozvěsili nedoschnuté prádlo a vydali jsme se na cestu.

I když jsme dnes spali daleko od trasy, cesta byla značená žlutými šipkami. Vedla převážně po silnici. Bylo časné ráno, vzduch byl ještě chladný, a tak jsme nasadili svižné tempo a kilometry ubíhaly jedna radost. Nejmladší dcerka skoro celou cestu zpívala na celé kolo. Létaly okolo nás pestrobarevné vážky, sem tam projelo auto.

Ani jsme se nenadáli, a byli jsme v Olveiroa. Prošli jsme po starobylém mostě a minuli jsme albergue, nádherný kamenný dům, kde jsem se toužila ubytovat, ale neměli místo. Zašli jsme si aspoň pro razítko do credencialu a pokračovali dál. Město se pozvolna probouzelo, ale poutníci už byli daleko před námi.

Potkali jsme staršího muže s malými děvčátky. Ukazoval na nás a říkal: „Holky, pozdravte je! To jsou poutníci!“ A vnučky na nás vesele mávaly a poslouchaly zvonění rolničky, která se mi houpala na batohu. Brzy jsme město opustili a po značkách odbočili přes kamenný most do přírody. Cesta nás vedla úžasnou přírodní rezervací s nádhernými výhledy do údolí. Cítili jsme se jako v National Geographic. Pod námi tekla řeka, její hukot byl slyšet až vysoko v kopcích. Shora jsme dokonce mohli vidět i vodní elektrárnu. Okolo rostly vřesy, hvozdíky a zakrslé borovice. V dálce vrněly větrné elektrárny. Sluníčko se teprve líně probouzelo, vzduch byl pořád chladný a nohy šlapaly, ani jsme nevěděli jak – jen jsme se kochali tou nádherou okolo.

V informačním centru jsme si nechali dát další razítko od milé paní, za kterou se schovával sotva roční chlapeček a vesele na nás třepal ručkama. Využili jsme toho, jak krásně se nám dnes jde a pokračovali jsme po cestě dál. Krajina byla pořád nádherná, vzduch voněl jehličím a sluníčko nás pomalu rozehřívalo. Zastavili jsme se na malou svačinku, zapózovali v obřích poutnických botách a pokračovali směr Cee.

Cesta vedla po silnici do kopce. Rychle jsme se přibližovali ke staré elektrárně se střechami pokrytými rzí. Sotva jsme ji minuli, děti se s nadšenými výkřiky rozběhly: „Oceán, oceán, já ho vidím!“ A opravdu, dole pod kopcem prosvítala blankytná modř mořských vln a po zbytek dne nám dělala společnost.

Brzy jsme se zase zanořili do přírody. Kráčeli jsme po měkkých cestách, to bylo blaho pro naše nohy. Chvíli se cesta klikatila mezi loukami, chvíli vedla lesem, sluníčko se konečně rozhodlo, že dnes bude svítit ze všech sil a my si užívali nádhernou trasu. Vyšli jsme na kopec, posadili se na teplé kameny a dosušili jsme večer vyprané prádlo. Kochali jsme se úžasnými výhledy do kraje. V dáli se zase pěnil oceán a v mlžném oparu před ním jsme tušili náš zítřejší cíl – Finisterre. Několikrát jsme se dnes potkali se známým indickým poutníkem, ale česká dívka s ním už nešla.

Odpoledne jsme pokračovali dál. Sluníčko pálilo ze všech sil a my už vypili většinu vody, co jsme měli s sebou. Několik kilometrů jsme kráčeli měsíční krajinou – místem stiženým požáry. Příroda se dosud z hromad popela nedokázala probudit a všudypřítomný popílek nám s každým vdechnutím připomínal spáleniště. Lepil se nám na zpocenou kůži, až to bylo úmorné. Potřebovali jsme přijít na jiné myšlenky: „Tati, povídej nám, jaké to bylo, když byli tví rodiče malí?“ A manžel hodiny vyprávěl staré známé příhody z dětství svých rodičů.

Les se kolem nás zase zazelenal a poskytoval nám příjemný stín. Okolo cesty rostl vřes a cesta se začala svažovat dolů. Každou chvíli jsme mezi stromy v zatáčce uviděli modravý příslib oceánu. Měla jsem chuť se z toho kopce rozběhnout a smočit nohy v chladivé vodě, ale brzdila nás naše nejmladší. Asi chytla mírný úžeh ze sluníčka. Do města se doploužila z posledních sil. Naštěstí Cee nebylo nijak velké město a brzy jsme našli náš albergue.

Měli jsme maličký pokojík, sotva pro jednoho či dva nenáročné turisty. V pěti lidech jsme se málem neměli ani kam postavit, natož si lehnout. Dali jsme si jen rychlou sprchu a rozhodli se vyrazit na pozdní oběd. Však jsme už měli pořádný hlad. Ve městě jsme obcházeli jednu restauraci za druhou, ale buď byly zavřené nebo nabízely pouze nápoje s tím, že kuchař přijde nejdřív v půl sedmé. Jenže bylo půl čtvrté a my nechtěli tak dlouho čekat. Nakonec jsme vzali zavděk místními potravinami. Nakoupili jsme si plno dobrot a u pobřežní promenády jsme se pak olizovali nad zeleninovým salátem, bagetami s paštikou a sladkými buchtami.

Děti se rychle najedly a už nemohly vydržet na lavičce – těšili se, jak si zaplavou v oceánu. Pláž však byla zavřená, cedule zakazovaly plavání i sběr mušlí. Jen jsme se proto prošli pískem, děti smočily nožky ve studené slané pěně a vrátili jsme se do pokoje. Zahráli jsme Žolíka, polehali jsme, jak se jen dalo a spali jsme až do časného rána, kdy nás vzbudili poutníci z vedlejšího pokoje, kterým se navzdory pípajícím budíkům z vyhřátého pelíšku vůbec nechtělo.