Nezapomenutelná cesta - den devátý

Pontevedra je město, na které vzpomínám nejčastěji. Snad pro jeho starobylé chrámy, ve kterých jsme dali na chvíli spočinout unaveným nohám. Snad kvůli milým lidem, s nimiž jsme se setkali. 

Ve středu jsme podcenili budíček. Probralo nás až sluníčko, ale to tady vstávalo docela pozdě. Než jsme se nasnídali a posbírali prádlo, bylo skoro deset hodin. Ještě jsem musela ubytovateli vyplnit nějaké dokumenty ohledně ubytování ve španělštině a mohli jsme vyrazit. Mimochodem, tolik jsme se těšili, až si vypereme oblečení, ale pračka byla zatuchlá a my na to přišli až ráno, když jsme ze šňůry sbírali páchnoucí svršky. Na batohu potom sice trochu vyčichly, ale pachuť z nehostinného ubytování jsme s sebou táhli dál.

Navíc se Honzíkovi začal párat batoh, a jak byl unavený, stal se z toho pro něj problém číslo jedna. Vztekal se a křičel na celou ulici. Procházeli jsme centrem Redondely, před albergue se už táhla dlouhá fronta poutníků, kteří vstali za tmy a nyní již došli do svého dnešního cíle. Kdežto my se teprve ploužili na počátku.

Sluníčko dnes opět pálilo od samého rána, ale nemělo smysl mazat se krémem – potem jsme ho hned odplavili. Eliška se naštěstí dobře vyspala, držela se mě za ruku a prozpěvovala všechny písničky, které jí z hodů utkvěly v paměti. Potom přidala táborové odrhovačky a cesta nám navzdory horku docela ubíhala. Dokud se před námi neobjevil další kopeček.

Byl dlouhý a ve žhavém letním dni jsme sotva klopýtali vzhůru. Potkali jsme vyčerpanou ženu ze Švýcarska. Dobírala jsem si ji, že z domoviny musí být na kopečky zvyklá. „No jo,“ odpověděla s úsměvem, „jenže my na kopce lezeme pomalu, serpentýnou, zatímco oni je tady lezou zpříma!“ Chvilku jsme si povídali, aby nám cesta lépe ubíhala. Na Elišku zase padala únava, a tak jí manžel v kopci ještě na chvíli vzal batoh. Teploty dosahovaly 36 stupňů ve stínu, kolik to bylo na sluníčku, to si ani netroufám odhadnout. Možná bychom na těch rozpálených kamenech mohli smažit vajíčka, kdybychom nějaká měli.

S vodou jsme byli na štíru. Včera jsme narazili na pitnou vodu na každém rohu a dnes jsme doufali v to samé, ale mnohde voda netekla vůbec a tam, kde ještě z kohoutků trochu pokapávala, bylo upozornění, že není pitná. Manžel si vypil vodu nejdřív a brzy měl žízeň k nevydržení. Hrozil nám, že samou žízní padne a umře. A to jsme ještě nebyli na vrcholku kopce.

Najednou jsme uslyšeli slabou hudbu a uviděli hippie stánek. Veselá žena nám nabízela razítka se srdíčkem do credenciálů a pán rozléval šťávu s příchutí mojito do kalíšků. „Nemohl bych od vás koupit celou láhev?“ Žadonil manžel. Ale nebylo to možné, sami měli jen pár litrů a muselo zbýt i na ostatní poutníky. S pochopením starší pán manželovi dolil tři vrchovaté kelímky. Trochu osvěžení jsme pokračovali dál. Brzy jsme už zase sestupovali, poskakovali po kamenech a procházeli vonícím eukalyptovým lesem.

V Arcade jsme se kochali pohledem na kamenný starobylý most, vsedě na chodníku jsme snědli poslední sušenky a pokračovali jsme statečně dál. Sluníčko sice svítilo o sto šest, ale my už jeho žáru pomalu přivykli.

Jen manžel byl žíznivý jako velbloud. Narazili jsme i na ceduli lákající nás do nedalekého obchodu, ale když manžel zkontroloval slibovanou vzdálenost přes mobilní mapy, vzdali jsme to – zašli bychom si mnohonásobně dál.

Cesta však byla kouzelná. Občas jsme kráčeli ve stínu stromů, míjeli starobylé kašny a korýtka na vodu. Také jsme se každou chvíli setkali s českým párkem zamilovaných poutníků a děti je zaujatě sledovaly. Na chvíli jsme se usadili na kameny a naslouchali podivnému zvuku zvonku. Když jsme došli o kousek dál, zjistili jsme, že na nás celou dobu z houští vykukoval koník.

Za nedlouho jsme opět došli k ceduli lákající nás do obchodu. Teď už měl být mnohem blíž a i manžel potvrdil, že zacházka bude jen zcela nepatrná. To nám dodalo sil a my běželi do kopce, abychom se přesvědčili, že potraviny opravdu nemají siestu. Neměly. Dole bylo pěkné posezení pro poutníky, tak jsme děti usadili na lavičkách, shodili krosny ze zad a vyrazili o patro výš na nákupy. Měli jsme plnou náruč vody, džusu, limonád, cukrovinek a dokonce i želé medvídků pro děti. Já byla tak šťastná, že dětem uděláme radost, že jsem poskakovala a nekoukala se pod nohy. Zakopla jsem na zvlněném asfaltu a podvrtla si kotník. Dopajdala jsem se k místu, podarovala děti dobrůtkama a nechala si od Vojtíška opatrně masírovat bolavé nožky. Kotník mě ale trápil po celou cestu a ještě celý podzim po návratu. Každopádně z nákupu měly děti radost a při pohledu na medvídky jim tak zářily oči, že jsem ani na chvilku nelitovala.

Studovali jsme mapy, kudy se dáme dál a zjistili jsme, že jsme na trase nějak odbočili na variantu Espiritual – proto byla ta cesta tak úchvatná. Ale s bolavou nohou jsem chtěla dorazit do cíle co nejdřív, a tak jsme se po silnici vrátili na původní trasu. Sotva jsme vyrazili, zvrtla si kotník i Eliška. A tak jsme do města svorně dokulhaly.

Pontevedra nás přivítala širokými bulváry a starobylými stavbami. Tentokrát jsme měli štěstí na úchvatné ubytování, v hotelu přímo na Avenida de Santa Maria, s výhledem na katedrálu. Děti se vrhly do bělostných peřin, ale za chvíli se hotelem nesl manželův křik: „Já chci svou vlastní postel!“ V třílůžkovém pokoji na manžela zbylo dvojlůžko s Vojtou, ale on se chtěl jednou v klidu vyspat, aniž by ho celou noc okopávaly dětské nožičky. Eliška se v pokoji o patro níž chichotala: „Maminko, že taky nebudeš chtít svou vlastní postel? To bych musela spinkat na zemi!“

Dali jsme si dlouhou sprchu, vyprala jsem propocené prádlo a zase plní energie jsme vyrazili do města. Naše první kroky vedly do katedrály. Před chrámem nás přivítali místní dobrovolníci, vyptali se nás na cestu a orazili nám poutnické deníčky. Kostel byl nádherný, seděli jsme v lavicích a koukali s úžasem na nádhernou výzdobu. Když jsme se chystali k odchodu, ujala se nás místní paní se svou dcerkou, která tlumočila do angličtiny – nabídli nám, že se s námi ještě jednou pomodlí na náš úmysl a nabídly nám biblický citát, který nám přinese odpověď na náš problém.

V tichu chrámu jsme se společně pomodlili a potom jsme dostali požehnání na další cestu. Byl to jeden z nejspirituálnějších okamžiků během celé pouti – jako by nám žehnalo celé farní společenství, tolik síly jsme najednou pocítili. Vzali jsme si i kartičky s citátem. Když jsme si je potom přeložili, poklesla nám brada úžasem – každý jsme dostali přesně to, co jsme nejvíce potřebovali. Náš hyperaktivní synek získal citát o zklidnění. Eliška o tom, že by chtěla čerpat milosti bez obětí. A já, která jsem si až doteď dělala obavy o zdar naší výpravy, jsem dostala kartičku se vzkazem: „Neboj se, já jsem s tebou. Nestrachuj se, já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí.“

Všem už kručelo v bříškách, a tak jsme si zašli na místní poutnickou specialitu – plató, talíř s hranolky, rýží, kuřecím masem, řízkem, párkem, vejcem – co kdo chtěl. K tomu děti colu, my pivo. Olizovali jsme se až za ušima.

Nádherné město nás však nenechalo zahálet a zvalo nás do svých ulic. Navštívili jsme ještě překrásný františkánský konvent a poutnický kostel. Pokochali jsme se pohledem na zříceninu dominikánského chrámu s klášterem. A potom už byl čas jen na nákup potravin v oblíbeném supermarketu a hurá do postýlek.