Vracíme se do Porta ke starobylé katedrále, na místo, ze kterého jsme vyšli. Setkáváme se s poutníky, kteří právě odcházejí a přejeme jim šťastnou cestu. My se už vracíme domů. Jaké to bude, až zase otevřeme dveře svého bytu?
Vzbudila jsem se zase první, venku byla ještě tma. Dala jsem si dlouhou sprchu, vytáhla z batohu poslední čistou sadu oblečení a sbalila se. Postupně se probudil i zbytek rodiny. Nahodili jsme naposledy batohy na záda a vyrazili vstříc portské katedrále. Ještě byla zavřená, přišli jsme příliš brzy. A tak jsme v tichu postáli na prostranství před ní a děkovali za naši zdárnou cestu. Uzavřeli jsme tady naše putování, rozloučili se pohledem s krásným městem a vyšli jsme k vlakovému terminálu, abychom si koupili jízdenky na letiště.
Bylo štěstí, že jsme dorazili brzy. I tak už byla před automaty dlouhá fronta. Nákup jízdenek jsme zvládli a přemýšleli jsme, kam se ještě půjdeme podívat, než budeme muset vyjet. Vykoukli jsme ven. Lilo jako z konve. Přeběhli jsme do nejbližšího nákupního centra. Děti jsme nechali na sedačkách v hale a nakoupili jsme bohatou snídani a občerstvení na cestu. Královsky jsme posnídali, zahráli si párkrát karty, mezi kapkami jsme naposledy proběhli centrem města a vyjeli jsme na letiště.
Než jsme se nadáli, byli jsme tam. Naposledy jsme se rozloučili s turistickými holemi a zavíracím nožem, které jsme nakoupili v Povoa de Varzim a nechali jsme je před letištní halou pro další poutníky. Dcerka se nedokázala rozloučit se svou poutnickou holí, která ji po celou cestu doprovázela, a tak ji manžel rozlomil, aby ji mohla schovat do batohu.
Rozloučili jsme se s místem, ze kterého jsme před několika dny vycházeli – tak stejní a přece tak jiní. Bez komplikací jsme propluli letištní kontrolou a čekalo nás nekonečné čekání na zpožděný spoj do Vídně.
Doba zpoždění postupně narůstala a my měli obavy, jak stihneme navazující autobus do Brna. Posádka nás při nástupu ubezpečila, že zpoždění cestou doženeme, a tak jsme jízdenky nerušili. Jenže nad Španělskem stále zuřila bouřka a my postupně nabrali ještě větší zpoždění. Hodinu před příletem jsem začala být nervózní, že autobus domů už nestihneme. Půl hodiny před přistáním to bylo zcela zřejmé – už bychom museli stát na peróně a my stále plachtili v oblacích. V hlavě se mi náhle rozezněla slova dávno zapomenuté písničky: „Bůh se postará, Bůh se postará.“ Nevěděla jsem, co se tím myslí, ale doufala jsem v zázrak.
Když jsme přistáli daleko od příletové haly a čekali na autobus, představovala jsem si, jak zůstaneme plačící trčet ve Vídni na letišti, a někomu se nás zželí a třeba nějaký krajan vezme, aspoň manžela a dvě mladší děti, domů. Ale všechno bylo jinak.
K letadlu přijely dva autobusy. Náš zadní voj letadla směřoval do druhého, ale rozhodně jsem zavelela: „Sem ne, musíme do toho prvního autobusu.“ A to nás zachránilo. Autobus určený pro přední část letadla totiž odjížděl jako první. Stáli jsme namáčknutí u dveří a před halou jsme z něj vyběhli, sotva zastavil. Sprintovali jsme přes celou letištní halu a potom až k nejvzdálenější autobusové zastávce. Světe, div se, díky Bože, už vím, co jsi tím myslel. Bůh se postaral. Náš žlutý autobus tam ještě stál. V mobilu mi cinkla zpráva o desetiminutovém zpoždění, ale i ta doba už dávno minula. Před autobusem stál zákazník a spolu s řidičem bojovali se systémem na zakoupení jízdenky. Technika stávkovala přesně do okamžiku, než jsme doběhli ke dveřím. Stihli jsme to!
Cesta domů utekla jako voda. Děti neusnuly, koukaly na filmy. A my s manželem v telefonu procházeli fotky z naší nejúžasnější cesty a nemohli jsme uvěřit, že jsme ji opravdu prošli.
Do Brna jsme přijeli akorát před odjezdem noční linky. Nastoupili jsme s batohy do autobusu plného sobotních pařmenů. I to byl pro děti nezapomenutelný zážitek, ještě nikdy s takovým osazenstvem necestovaly. Vystoupili jsme na konečné a kráčeli ztichlými ulicemi k domovu. Když jsme se blížili k našemu paneláku, kostelní zvony právě odbíjely půlnoc. Vešli jsme do bytu, ještě s batohy na zádech a naše neuvěřitelná cesta doopravdy skončila. I když, kdo ví. Třeba je to zase jen začátek.
