Nezapomenutelná cesta - den patnáctý

Dnešní trasa vedla španělským venkovem. Vesničané zrovna hnali na pastvy stáda krav, kolem nich se rojily černé mraky much a všude to vonělo právě uklízenými chlévy. 

Dnes nás čekala druhá nejdelší etapa, a tak jsme se rozhodli vyrazit ještě za tmy. Rychle jsme posnídali, pobalili jsme svršky a pláštěnky, které nám zatím pěkně proschly a vyrazili jsme na cestu. Ještě jsme ani neopustili město a už zase lilo jako z konve. Zastavili jsme, vytáhli pláštěnky a ponča a pokračovali trochu pomalejším tempem dál. Manžel na mapách objevil zkratku a nenechal se přesvědčit, abychom pokračovali po oficiální trase. Jenže jeho trasa vedla za tmy po úzké frekventované silnici a syna málem srazilo auto hned na začátku. Pohádali jsme se, vzala jsem děti a vrátili jsme se na trasu. Manžel se přidal, ale měl pořádnou zlost, že jsme jeho zkrácenou variantu odmítli.

Vystoupali jsme do lesa. Pořád pršelo. V dálce se pomalu rozednívalo. Z lesa stoupala pára a ranní sluníčko přes ni stoupalo jako přes hustý závoj a přálo nám šťastnou cestu. Brzy jsme zase kráčeli po silnici. Na krátko přestalo pršet a vpravo od nás zářila pestrá duha. „Hele, děti, zase budeme mít šťastný den!“ Pokračovali jsme po náhorní plošině s úžasnými výhledy do okolí a kilometry ubíhaly, ani jsme je nevnímali. Až okolo poledne děti dostaly hlad. Chtěly zastavit, ale nebylo kde. Měli jsme v nohou už přes dvacet kilometrů, ale poslední trasa vedla přes zemědělské usedlosti, ve vzduchu páchnul hnůj a kolem obydlí létala hejna much. Silnice i pole byla plná kravských lejn a nebylo, kam se posadit. Další hodinu už děti i manžel hlasitě protestovali, chtěli si sednout a najíst se – prostě hned! Usedli jsme tedy na kraj pole, ale brzy jsme vyskočili – nasedaly na nás desítky much, během chvilky zaplnili každé místečko na našich batozích, na našem oblečení i na jídle. Zuřivě jsme je odháněli a dali se na úprk. Až po pár dalších kilometrech jsme narazili na pár kamenů, kde jsme se mohli aspoň na chvilku zastavit a oddychnout si.

V Santa Marina jsme v albergue požádali o razítko do credenciálu. Sotva jsme sešli ze silnice, prošlo kolem nás stádo krav. Pastevečtí psi na nás byli zvědaví víc, než nám bylo milo, ale naštěstí je majitel brzy zavolal zpátky. Děti mohly sledovat, jak tvrdý je život na vesnici a kolik dřiny je třeba, aby tu lidé mohli žít.

Brzy bylo na čase vykročit zase dál, vždyť jsme ještě měli před sebou spoustu kilometrů. Děti statečně šlapaly, občas jsme potkávali další poutníky, povídali jsme si příběhy ze života našich rodičů a prarodičů a trasa nám rychle ubíhala. Byl čas na poslední zastávku v parku. Snědli jsme poslední sušenky, doplnili zásoby vody a na chvíli se vyzuli a promasírovali si namáhané nohy. Přišli za námi turisté od vedlejšího stolu a ptali se, jestli jsme Poláci. „Ne, my jsme z České republiky!“ Turisté se tvářili, že takový název slyší poprvé. „Czechoslovakia.“ „Ó, Czechoslovakia!“ Vida, někteří Španělé už dlouho neviděli mapu Evropy, usmáli jsme se. Zamávali jsme jim na cestu a vyrazili na poslední dnešní úsek.

Bohužel se nám nepodařilo sehnat ubytování na trase, a tak jsme si už přes tak dlouhý úsek museli zajít několik dalších kilometrů. Spali jsme v A Picota a vybrali jsme dobře. Měli jsme ubytovnu sami pro sebe! Byla nová a čisťounká. Ubytovali jsme se v pokoji, umyli se a já hledala pračku, kterou ubytování slibovalo. „Já ji našel,“ volal manžel. Podle tónu jsem tušila čertovinu. A taky, že ano. Houby pračka, valcha to byla! Nu, to mi úplně nebylo po chuti – naše sportovní svršky by hrubé zacházení nejspíš nepřežily. A tak jsem zase prala velké prádlo ve sprše. Dveře netěsnily, takže jsem si ještě na vrch dala úklid koupelny. Manžel mezi tím připravil večeři ze zásob, které jsme donesli v batohu. Poctivě jsme si potraviny rozdělily, ale hladové děti se na večeři vrhly tak rychle, že než jsme stihli sníst naše porce, už měly prázdný talíř a hladově koukaly po našem. Tvářili jsme se s manželem, že už vlastně nemáme hlad a nechali jsme zbytek dětem. Pak jsme sklesle seděli v kuchyni a šilhali hlady.

Odešla jsem ještě do koupelny, když za chvíli volal manžel, že má překvapení. Objevil ve vesnici otevřené potraviny a připravil nám druhou večeři! A ještě nakoupil jídlo na bohatou snídani a zítřejší pochod. To bylo překvapení! Najedli jsme se dosyta a bylo nám krásně.

Všechny nás bolely nohy, přeci jen jsme dnes nachodili spoustu kilometrů a zastávek jsme měli jen pár. A tak jsem za pomoci nejstaršího syna naladila wi-fi, pustila relaxační hudbu a dětem jsem připravila na chodbě masážní salón, i s čekárnou. Každý měl dostatek času jen pro sebe, kdy jsem každému na gauči masírovala nožičky a zádíčka a u toho jsem jim povídala o poutích a putování a nabízela jim poselství, o kterém mohou přemýšlet během následujícího dne. Všichni jsme se příjemně uvolnili, a pak už jsme se jen pomodlili a zavrtali do pelíšků. Mně byla zima, a tak mi syn půjčil ručník, abych se s ním mohla přikrýt. A to už všichni oddychovali a já jsem spala, sotva jsem zavřela víčka.