Premiér Nečas včera v Rudolfinu zdůraznil potřebu návratu k tradici svatého Václava, arcibiskup Duka se v projevu významně zadrhl u husitských válek; plynule dokončil s tím, že nás osvobodila lipanská bitva.
Při promítání němého filmu z r. 1930 mě napadalo, že to s námi není dnes zase až tak špatné. Sice žehráme na televizi plnou násilí, naše minulost však nebyla o nic lepší. Naopak. Intriky, závist, žárlivost, touha po moci, řešení sporů zabíjením, nenávist, byly na denním pořádku.
Jako světlo ze tmy vystupovala zbožná postava Ludmily, uškrcená pro svoji laskavost a popularitu. Vnuk Václav, její oblíbenec, byl také mírný, zbožný, netoužící po moci, byť mu po meči náležela. I přesto, že ji v klidu předal bratru Boleslavovi, byl zavražděn.
Příkladem by nám měla být Václavova svatost, slušnost, neodporování zlu. Václav byl též líčen bezpohlavně, žádné sexuální vášně jím necloumaly; ženu odmítl s tím, že chce vše řešit sám; jeho energie byla zcela transformována do duchovnosti. „Ubijí-li mě, bude to pro můj lid významnější, než kdybych utekl, nebo se bránil“, pravil poté, co byl varován, že mu hrozí nebezpečí. Bratr Boleslav si po zlém činu uvědomil, že Václav bude žít nadále jako legenda.
Neodporování zlu se stalo naším národním údělem, s výjimkou husitských válek upozorňujících na Husovo poselství, což odstartovalo reformaci a s ní i zrušení monopolu katolické církve.
Co se týče bezpohlavnosti Václava a církve s jejím celibátem, čtu právě knihu „Lidská skvrna“ od Philipa Rotha. Líčí jednasedmdesátiletého vysokoškolského profesora starověkých dějin na americké universitě Athens, který čtyřicet let žil tak, jak od něj očekávala společnost, jako fungující stroj. Poté, co se dostal do konfliktu se světem a po smrti manželky se zamiloval do mladé, negramotné uklízečky. Pár měsíců před svým koncem poznal temnotu citů, pocitů, vášní.
Život, to, co katolicismus umrtvuje a dává za příklad nejen svým celibátem, ale i bezpohlavní svatostí svých svatých, ten, když se přihlásí ke svému právu, je jako lavina a lidé utržení ze řetězu.
Premiér i arcibiskup vědí, že nelze vstupovat dvakrát do stejné řeky. Legendy minulosti je dobré znát, vzít si z nich poučení, k dobrému životu a k dobré politice však nestačí.
Ve zmíněné knize Philipa Rotha je otázka: Jestliže Bill Clinton neviděl do Moniky Lewinské, jak mohl vidět do Saddáma Husajna? Jestliže ji nedokázal prokouknout a přečůrat, pak neměl být prezidentem.
