Druhé housle

V podzimních barvách života si užívám harmonie, byť se může zdát, že ve výkonově zaměřené společnosti mohu hrát již jen druhé housle, což má v obecné mluvě poněkud pejorativní nádech.

Kdo se však trochu vyzná v hudbě, ten ví, že hráči druhých houslí a dalších hlasů mívají ponětí nejen o svém hlase, ale i o hlase prvním, hlavní melodii a celkové harmonii. Druhý hlas bývá často složitější tím, že není tak líbivý jako první. Osobně jsem v pěveckých sborech ráda zpívala alt, protože jsem věděla, že se učím nejen svůj hlas, ale odposlouchávám i první a tím se učím vícehlasu.

Pětapadesátiletou učitelku mateřské školky jsem přesvědčovala, aby se začala učit nějaké umělecké dovednosti, která by ji v důchodovém věku bavila a inspirovala, ona však namítala, že pak už jí to nebude k ničemu. Byla toho názoru, že když opustí trh práce, tak nebude žádné další dovednosti potřeba. Naše diskuse pokračovala na téma osobního rozvoje, potřeby celoživotního sebevzdělávání, které by mělo být aktuální po celý život a nesloužit jen účelově práci a vydělávání peněz. Stará čínská bajka popisuje staříka, který se v osmdesáti letech naučil číst. Končí poučkou, že na rozsvícení světla není nikdy pozdě.

Během přestávky pondělního hraní starých trampských písní v pankrácké hospodě komentovali posluchači hru dvaadevadesátiletého muzikanta, že: „na svůj věk hraje velice pěkně“. Dobrá kondice ve vyšším věku nebývá, žel, samozřejmostí, nýbrž výjimkou. Za samozřejmost se považují zdravotní problémy a nemoci, přestože zdraví by mělo být realitou a normou. Žijeme v blahobytné společnosti, máme proto šanci - čas a prostor - se věnovat sami sobě, svému vnitřnímu světu, ať už sebevzděláváním, nebo pozorováním a poznáváním chodu světa, na což během aktivního života, rodičovství a existenčních starostí nebyl čas.

V mezigenerační neziskovce Mezi námi jsem se zúčastnila debaty na téma Senior nebo viking, kde se hovořilo o životě seniorské veřejnosti v Dánsku. Na seniory tam není nazíráno „skrz prsty“, naopak. Na každé radnici mají Radu starších, která se podílí na strategickém rozhodování obce, neboť řešení má být v generační harmonii. Senioři a seniorky jsou celoživotně aktivní, do seniorských domovů odcházejí, až když už opravdu nemohou; pak podají žádost, která je vyřízena do dvou měsíců. Dožívají důstojně, prostor v novém domově si zařizují podle svého gusta.

Osobně se snažím četbou, sebevzděláváním a hraním na housle vylaďovat svůj vnitřní svět s vnější realitou do harmonického souzvuku s rytmem a melodií nejen svého okolí, ale i planety Země, s vizí dlouhodobého života a dožití ve zdraví. Nikdy jsem nevlastnila auto, chodím pěšky, na delší vzdálenosti využívám hromadnou dopravu, čímž udržuji svoji kondici i ekologickou stopu v normě.

Moudrost stáří spočívá - podle mého názoru - v životní perspektivě vyplývající ze zkušenosti prožitého času. "Co jsme my, budete i vy a co jste vy, to jsme byli my", je možné číst u vchodů na jihočeské hřbitovy. Víme toho o životě víc, než mladí, marná sláva a je dobře, když jsou naše vědomosti a zkušenosti brány vážně.

Před časem jsem četla, že globální ekologickou krizi pomůže řešit stárnutí populace, neboť staří lidé jsou pomalejší a jejich rostoucí počet přinutí ke zpomalení hektického tempa současného života a tím pádem i k přemýšlení o jeho smyslu. Je dobré si stále připomínat, že čas je život a život je čas.