Zmeškaný závod

Všechno v našem životě se děje z nějakého důvodu. Co se jednou stane... Však víte! Čas už nikdo nevrátí.

„Promiň, trenére,“ špitla plačtivě.

„Jdi do hajzlu!“

Telefon ohluchl. Chápala, že trenér zuří. Neposlechla ho. Nedodržela klidový režim před rozhodujícím závodem. Celou sezonu si držela vynikající formu a minulý týden zaběhla svůj osobní rekord. Medaili měla nadosah. A ve svých představách už se viděla na olympiádě, přesně tam směřovalo její úsilí. Pokyn na dnešní večer byl jasný: relaxovat a jít brzo spát. Ale dodržte to, když se konečně ozve člověk, na jehož ozvání čekáte několik týdnů. Navíc chlap, kterého milujete a doufáte, že si to časem rozmyslí a bude chtít s vámi být. Jakkoliv byla Karolína odolná a disciplinovaná sportovkyně, uvědomovala si, že co se týká Davida, snadno ztrácí veškerou svoji hrdost. Žádostivě skočila po každém drobku času, který se jí on rozhodl věnovat. Neměla nikam chodit! A už vůbec ne šplhat po umělé stěně, jen aby na něj udělala dojem.

Teď sedí ve svém pokoji, zlomený kotník v sádře. Může se vztekat, může plakat, zpytovat svědomí, všechno je marné. Co se stalo, nemůže se odestát. Podělala to na celé čáře.

*****

Noc se pomalu vleče. Karolína pláče.

„Chtěla bych vrátit čas, prosím...“

„To nejde,“ odpověděl jí život. „Jdu stále jen dopředu.“

„Udělala jsem hroznou chybu! Mohl by ses jen jednou jedinkrát vrátit?“

„To nikdy nedělám.“

,,Prosím! Moc prosím! Dala bych všechno za to, abych se mohla rozhodnout jinak.“

Život bývá občas rozverný šprýmař a rád si s lidmi hraje. Napadlo ho, že projednou by snad...

„Vážně si to přeješ?“

„Ano!“ vyhrkla okamžitě. „Nic si nepřeju víc!“

„Pak tedy – máš to mít.“

*****

Z odpolední dřímoty ji vytrhl telefon. David! Konečně! Hurá!!! Srdce se jí divoce rozbušilo a do tváří se nahrnul žár. Chtěl ji s sebou vzít na stěnu. Ač jí to bylo líto, s díky odmítla. Ráno odjíždí na závody a potřebuje v klidu odpočívat.

Velmi ji překvapil jeho návrh, že lezení klidně nechá na jindy a staví se aspoň chvíli na návštěvu. Strávili příjemnou hodinku, dvě. Povídali si, hráli karty a pili čaj. David odjel a Karolína šla celá šťastná spát.

Jakmile se ozval budík, vstala, protáhla se a s úsměvem se vypravila. Zkontrolovala, jestli nic nezapomněla, a naložila obrovskou sportovní tašku do auta. Měla dojet jen pár kilometrů k trenérovi a pak ho pustit za volant. Jeho auto zrovna tenhle týden začalo stávkovat. Silnice byly téměř prázdné. Zapla rádio a myslela na včerejší večer. Cítila se spokojená a těšila se na závod. Nesmí promarnit svoji šanci. Poběží jako o život, protože David na ni bude myslet. Před krátkým lesíkem zpomalila a dávala pozor, posledně ji tu překvapila srnka a jen tak tak stačila zabrzdit. Když projela prudkou zatáčkou, světla velikého náklaďáku, který se řítil v protisměru přímo na ní, byla to poslední, co ve svém životě viděla.