Splněná přání

Hele, padá hvězda, honem si něco přej! Před týdnem, z neděle na pondělí, padaly hvězdy. Noc splněných přání. Co jste si přáli Vy?

Minulý týden, v noci z neděle 12. srpna na pondělí 13. srpna, jsme na noční obloze mohli pozorovat maximum kometárního meteorického roje zvaný Perseidy.

Vylezla jsem z postele ve čtyři ráno (vím, že to nejlepší jsem zaspala), ale i tak jsem viděla spoustu padajících hvězd. A když vidíme padat hvězdu, můžeme si něco přát. Věřím tomu. Tak jsem si přála. Jedno přání, pro mě důležité, pořád dokola, dokud se oči nezačaly klížit a nezalezla jsem zpátky do pelíšku.

Padající hvězdy mě inspirovaly a vymyslela jsem krátký příběh.

***** 

Všimla si ho na poslední chvíli, až když do něj téměř vrazila, a divže nevyjekla leknutím. V okamžiku překvapení se jí celé tělo napjalo a zůstala na místě jako přikovaná, místo aby začala utíkat. Setmělo se už dobře před hodinou a z pouliční lampy sem dosahovalo jen mdlé světlo. Stařík stál nehnutě ve stínu jednoho z okrasných keřů, které si tu halabala rostly a vystrkovaly větvičky až na chodník.

„Dobrý večer,“ zamumlala, sotva popadla dech, a takřka se rozběhla, aby co nejrychleji odtud zmizela pryč. Ještě dvě stě tři sta metrů a bude doma.

„Dobrý večer, Martinko.“

Zastavila se. Dokonce udělala několik kroků zpátky, natolik ji vlídný a libozvučný hlas zbavil veškerého strachu, i když si nemyslela, že by ho někdy dřív slyšela. Snažila se muže rozpoznat, třebaže všechno viděla nezřetelně, ale nebyla jí povědomá ani silueta postavy, ani rysy obličeje.

Došla až k němu. Stařeček se usmíval a jeho oči se i v té tmě zdály daleko mladší, než ve skutečnosti musely být.

Znal její jméno, ale ona stále nevěděla, o koho jde, což ji trochu znepokojilo, ale vzápětí se svými pochybnostmi přestala zabývat.

„Jste v pořádku? Potřebujete něco?“

„Ne, ne, nic nepotřebuji.“

Bylo zvláštní, jak mluvil, visela na něm očima, nemohla si pomoct.

„Mohu ti splnit jedno přání, Martinko. Jakékoliv, ale jen jedno jediné.“

Polkla naprázdno, nevěděla, jak reagovat. Nakonec se rozesmála.

„Děláte si ze mě legraci, že jo?“

„Ne, nedělám,“ odpověděl zcela vážně.

Dobře to hraje, srandista, pomyslela si.

„A vy jako umíte plnit přání?“ přešla do žertovného tónu.

„Umím. Je to moje poslání.“

„Tak poslání, jo?“ nepřestávala se hihňat.

„Ano. Už tisíce let chodím po světě a plním lidem jejich přání.“

No jasně, pomatenec, říkala si v duchu.

„Každou hodinu mohu vyplnit přání jen jednomu člověku. Většina lidí na téhle planetě mě tedy vůbec nepotká. Rozmysli si dobře, než své přání vyslovíš. Nikdy za nikým nepřijdu podruhé.“

Propánaboha, je to blázen, běželo jí hlavou. Ale je to tak milý pán, dohraju s ním tu hru až do konce.

„Tak víte co? Přeju si, aby ze mě byla blondýna.“

Měla dojem, že se na ni dívá nechápavě, proto zopakovala: „Prostě bych chtěla krásný, hustý blond vlasy,jo? Předem vám moc děkuju a dobrou noc.“

Už se ani neohlédla a se smíchem utíkala domů spát.

Následující ráno, když ještě rozespalá pohlédla do zrcadla, vykřikla. Co vykřikla! Přímo zavřískala zděšením. Zrzavá, zlatavá barva jejích vlasů (okolím obdivovaná) byla pryč a ze zrcadla na ni koukala pravá blondýna.

*****

Až uvidíte padat hvězdu, chytíte zlatou rybku, potkáte kouzelného dědečka... Nedělejte si z toho legraci a přejte si, po čem toužíte, co opravdu chcete. Zázraky se dějí, nezapomínejte na to. Mějte přání, která za to stojí, blonďatou hlavu vám udělají v každém kadeřnictví.