Zcela smyšlený příběh, ve kterém se poznají mnozí rodičové, milující své děti láskou opičí, a doufám i mnohé, již dospělé, děti, jejichž bezohlednost nezná mezí (a aspoň trochu se polepší).
Jarka Málková se s povzdechem usadila do starého ošoupaného křesla, které, stejně jako ona, mělo své nejlepší roky už dávno za sebou. Netrpělivě otevřela rozečtenou knihu. Péče o dvě vnučky, které měla poslední tři měsíce každý pracovní den na starosti, jí zabírala veškerý volný čas a koneckonců jí stála i hodně sil. Vždyť na jaře oslavila už sedmdesáté narozeniny. Její jediná dcera Vendula, máma obou holčiček, se bezpodmínečně chtěla vrátit do banky, kde s nadšením pracovala už před mateřskou dovolenou.
,,Co holky, jak to budete dělat?“ podivila se jejímu nápadu Jarka.
Vendulka to měla dobře promyšlené: ,,Klárku dám ráno do školky, Barču přivezu sem. Klárku bys vyzvedla po obědě, nerada tam spí! Nejdýl v půl šestý si pro holky přijedu.“
,,Já nevím, Vendul. Barunce jsou teprve dva, potřebuje tě. Navíc je jak z hadích ocásků, víš, jak mě bolí nohy. Táta se po infarktu taky necítí nejlíp.“
,,Jsou to tvý jediný vnoučata, mami, nechceš je snad hlídat?“ vyčítala hned Vendulka.
Jarka samozřejmě neodmítla. Jako ostatně nic, co si kdy její vymodlená dcera přála. Tento týden byl o to náročnější, že Klárka nastydla a nemohla do školky. Domek zaplnilo dětské výskání, škorpení i pláč. Milované vnučky dokázaly babičku i dědečka Václava zcela zaměstnat. Vždy po obědě jim četli pohádky a mladší Barunka během pár minut usnula. Domek ztichl a Jarka měla alespoň hodinu na své oblíbené knihy.
Dnes stačila přečíst sotva pár stránek, když se vysokým hláskem ozvala Klárka: ,,Babi, mám žízeň.“
,,Pšt! Vzbudíš Barunku“ zašeptala.
,,Ale já chci pííít!“ zaječela znovu a Barunka se s pláčem probudila.
Václav si promnul oči, s hlasitým hergot se odšoural do ložnice a bouchl za sebou dveřmi. Každodenní přítomností vnuček není nadšený, i když je má nade všechno rád. Nohy mu neslouží jako dřív, bývá unavený, špatně snáší ustavičný hluk. Navíc dvě neposedné děti nadělají něco nepořádku! Zašlapaná předsíň, politá podlaha v koupelně a po celém bytě drobky a hračky.
Když dcera přijela, domlouval jí: ,,Měla bys mamince někdy pomoct po holkách poklidit.“
,,Teď?! Než dojedem domů, než je dám spát a tý práce! Kdo pomůže mně? Mami, ty nikam nechvátáš, můžeš si pomalu sklízet, ne?“
,,To víš, že jo. Jen jeďte domů.“
Když děvčata odjela, šla Jarka s Václavem na zahradu za domem. Bylo třeba zalít několik malých zeleninových záhonků.
,,Jaruško, nějak nám to zarostlo plevelem, hotový prales,“ rozhlédl se Václav.
,,Pustíme se do toho v sobotu, má být hezky. Otrhám rybíz a udělám pár kompotů.“
Předpověď počasí na sobotu vyšla a Jarka s Václavem se po odpolední siestě chystali na zahradničení. Jarka se těšila, že zahrádka bude zase krásně upravená a potom s radostí posedí na lavičce pod starým ořešákem. Telefon zazvonil, právě když vycházeli ven. Ozvala se Vendulka.
,,Mami, přijela za mnou Vlasta, víš, moje kolegyně. Teď se jedem podívat po obchodech. Já ti tam vyhodím holky, jo? S nima je to o ničem, víš?“ chrlila do telefonu své důvody.
,,Nemohl by hlídat Pavel? Chtěli jsme dělat zahrádku.“
,,Pavel, jo? Opravuje auto a jen by na holky ječel. Jsme tam za chviličku!“
Jarka došla na zahradu za svým mužem.
,,Vašku, za chvíli přijedou děti,“ oznámila mu rozpačitě, protože už předem věděla, že nebude rád. Tohle odpoledne si chtěli trávit v klidu a po svém. Dohnat zameškanou práci, odpočívat.
,,Sakra, copak ty děti nemají rodiče?“ vybuchl Václav. ,,To toho zas uděláme!“
,,Tak snad zítra,“ řekla smířlivě Jarka a zamávala na holky, které právě s radostným křikem vběhly do zahrady.
