Poděkování kamarádce

Kamarádi nás provází v životě několik týdnů, měsíců nebo let a zase odejdou. A někteří zůstanou dlouhé roky, napořád. 

Na začátku vzpomenu na příhodu, která se přihodila téměř před čtvrtstoletím. Klábosily jsme s několika mladými maminkami ze vsi a naše ratolesti se motaly kolem nás. Seděla mezi námi těhulka, která měla maminkovskou premiéru teprve před sebou, a zmínila, jaké má obavy z porodu, že to bude jistě hrozně bolet. Chtěla jsem ji uklidnit, ale zároveň nelhat, že porod je bezbolestná záležitost. Tahle lež by se na svých krátkých nožkách udržela jen do okamžiku, než by se její děťátko začalo klubat na svět. Jenže mě v tu chvíli nic duchaplného nenapadlo, to už tak bývá, když chce člověk honem něco takového říct. Pronesla jsem přibližně následující: „No, bolí to… Ale zas ne tak, aby se to nedalo vydržet! To dítě ti tam nezůstane, to prostě MUSÍ ven!“ Tímto „moudrem“ jsme debatu ukončily a dávno bych na ni zapomněla, podobných bezvýznamných vět se přece naplácá! Po nějakém čase potkala jsem onu maminku už s kočárkem a překvapila mě její reakce. Srdečně mi děkovala, jak hodně jsem jí pomohla na porodním sále. Jak? Ano, tou zdánlivě bezvýznamnou větou, že dítě musí ven. V těžkých chvilkách si ji opakovala a to jí dodávalo novou kuráž. Pár slovy můžeme někoho nevědomky potěšit, povzbudit, pomoci mu, ale stejně tak můžeme ublížit, na to bychom neměli zapomínat.

*****

Když jsem přesně před dvaceti lety nastoupila do nového zaměstnání, učila se novým úkolům, rozhlížela se a pomalu seznamovala s kolegy ve velkém kolektivu, zaujala moji pozornost jedna hlučná paní. Nešlo přeslechnout její hurónský smích, stejně tak její lamentování, byl-li k němu důvod. Obdivně jsem na ní zírala, jak je manuálně zručná a ví si se vším rady.

No jo, byla jsi to Ty, milá I. Brzy jsme se začaly bavit, první impuls přišel z Tvé strany, jak jinak, já introvertní tvor a Ty naopak velice kontaktní. Zjistily jsme, že máme děti v přibližně stejném věku a bydlíme docela blízko sebe. Našly jsme společnou řeč, ale mně trvalo dlouho zvyknout si na Tvoji bezprostřednost a sdílnost, obtížně pouštím někoho do svého osobního prostoru. Zpětně už se směju tomu, jak jsi mě kolikrát šokovala na můj tehdejší vkus osobní až intimní otázkou nebo sdělením, kolikrát jsi mi vyrazila dech kritikou mých činů nebo názorů. Nejdřív mě to vytáčelo a postupem času jsem to začala oceňovat. Neříkám, že jsi měla pokaždé pravdu, ale pokaždé jsi poskytla svůj úhel pohledu bez ohledu na to, jestli se mi líbí nebo ne.

Uznejte, vážení čtenáři, že nenuceně pronesené: „Tenhle svetr ti nesluší, vypadáš v něm stará!“ není úplně to, co chcete na společném výletě slyšet. Navíc dost daleko na to, abyste se vraceli a převlékali. Ale když se nad tím zamyslíte, není skvělé tohle vědět? Pro jednou už to vydržíte a pak dáte svetru vale. V opačném případě budete opakovaně staří v neslušivém svetru a nikdo vám to neřekne. Tak schválně, kterou možnost zvolíte?

„Nepotřebuji přítele, který kýve na všechno, co řeknu. Můj stín kýve lépe.“ – Plútarchos, řecký spisovatel, historik, filosof

Vnímala jsem jako velice úlevné, že mi vždy řekneš, co si myslíš, a nemažeš mi med kolem pusy. Nikdy ses s ničím nepárala, když Ti někdo nesedl, poslalas ho někam, a to se mi líbí, i když sama to neumím. Během let život zavál každou jinam (změna práce, stěhování…), ale stále jsme zůstaly v kontaktu. Našly jsme si společné zájmy. Pamatuješ, kolikrát jsme brečely smíchy? Kolikrát jsme společně uronily nějakou tu slzičku v zármutku? Čím vším jsme obě prošly za ty dlouhé roky a pořád jsme o sobě věděly?

Moje kamarádko, ovlivnila jsi můj život víc, než by se mohlo zdát. Vidím v Tobě silnou a přímou ženskou, která se jen tak něčeho nelekne, a z toho si chci brát příklad. Veselá, přátelská, pro každou legraci, svá a svým způsobem ztřeštěná. A velice dobrosrdečná, vím, že kdybych volala o půlnoci v nesnázích, Tobě bych mohla a přijela bys hned.

Konečně se dostanu k tomu, co máš společného s dávnou vzpomínkou v úvodu. Když jsme před časem probíraly holčičí věci a já se svěřovala, čím zrovna procházím, zhodnotila jsem svoji situaci tak, že se asi řítím do „pořádnýho průseru“. Zamračila ses a zostra mě pokárala: „Sakra, tohle přece není žádnej průser!!! Lidi si furt myslí, že jsou v průseru, a vůbec v žádným nejsou!! Víš, co je opravdu průser?!“ Ctím Tvé soukromí, proto argumenty, které následovaly, neuvedu. Otevřela jsi mi oči, jak se říká. Velice Ti děkuji. Během uplynulých měsíců přišly další chvíle, kdy v prvním momentě chtěla bych se lekat, děsit, zlobit, nadávat, stěžovat si… Vzápětí v duchu slyším Tvé pokárání. Zopakuju si tu zdánlivě bezvýznamnou větu, že tohle přece není žádnej průser, která mi dodá novou kuráž.

PS. DĚKUJI. Brzy se za Tebou zastavím.