Obyčejný příběh jedné rodiny XIX.

Všechno vypadá tak jasné a snadné a přesně víme, jak se zachovat, co udělat. Ovšem jen tehdy, pokud nejde o náš vlastní život.

Devatenáctá kapitola

,,Je to od tebe moc hezké, Marie, děkuji. Hned ochutnáme.“

Věra opatrně otevřela luxusní balení čokoládových pralinek a zavolala Haničku, aby si šla vybrat.

,,Jak jsi zjistila, že budu mít zítra narozeniny?“

,,Od Moniky. Zastaví se tu dost často.“

,,Hodně si malou oblíbila. Padly si do oka.“

,,Také jako by si z oka vypadly.“

Věra s plnou pusou přikyvovala. Právě si pochutnávala na dalším pistáciovém košíčku, nemohla jim odolat. Raději bonboniéru zavřela, aby ji stále nelákala.

,,Včera Monika přišla i s Erikem.“

,,Vážně? Nevadilo ti to?“

,,Co by vadilo,“ mávla Marie rukou. ,,Je to sympatický kluk. Luboš už je s tím srovnaný?“

,,Nevím. Sotva.“

,,A mezi vámi... Jestli se můžu ptát?“

Pokrčila rameny a vzdychla.

,,Před čtrnácti dny jsme byli u tchyně vinšovat, od té doby jsme spolu jen telefonovali kvůli chatě. Zítra přijde domů, to víš, pro změnu bude tchyně u nás a ona nic neví. Je to celé na houby. Záleží mi na něm, chtěla bych žít jako dřív, ale nemůžu udělat ten poslední krok.“ Zamyslela se a zavrtěla hlavou, aby potvrdila svá předchozí slova. ,,Nejde to. Prostě nemůžu.“

,,Věruško, dej tomu čas, všechno se spraví, uvidíš.“ Marie znovu sundala víko z bonboniéry a přistrčila ji blíž. ,,Na, oslaď si život. Chtěla bych ti dát ještě něco.“

Věra otevřela malou krabičku a s údivem hleděla na elegantní, zřejmě zlaté hodinky, neschopná cokoliv říct.

,,Patřily Helence. Vybrala si je k posledním narozeninám. Napadlo mě, že by se ti možná líbily.“

,,To přece nejde!“

,,Vezmi si je. Prosím. Staráš se o Haničku, pomáháš mi, díky tobě je to pro nás snazší. Poslal nám tě asi nějaký anděl. Bude mi ctí, když si je vezmeš.“

Věra cítila, jak se jí v krku utvořil obrovský knedlík, a dojetí ji zcela přemohlo. Sklonila hlavu, slzy se vpíjely do ubrusu a tvořily na něm mokré mapy. Několikrát se zhluboka nadechla a slzy spolu s řasenkou si rozmazala po tvářích.

Nakonec nesměle vzala hodinky do rukou a téměř obřadně si zapnula řemínek kolem zápěstí.

***

Luboš se divil, kde se berou všechny ty šňůry aut, které se řítily proti nim směrem z města, než si uvědomil, že se rozdávalo vysvědčení a začínají prázdniny.

,,Neřež ty zatáčky! Co z těch koláčků dovezu?“

,,Mami, prosím tě! Jedu úplně normálně!“ ohradil se dotčeně.

Na rovném úseku letem mrkl na zadní sedadlo. Veliká kytice lilií v zářivých barvách, kterou pořídil pro Věru, ležela v pořádku na svém místě, stejně tak i krabice oblíbených koláčků, které pro ni napekla jeho matka.

Když dorazili do bytu, Věra seděla s děvčaty v obýváku a společně se něčemu smály. S úlevou zaznamenal, že nikdo další na návštěvu nepřišel. Cítil se jako ztrémovaný školák a cizí divák by byl tím posledním, co by ještě potřeboval.

Matka gratulovala jako první. Vehementně potřásla Věře rukou a obřadně jí podala bílý karton, tváříc se tajemně, jako by nikdo z přítomných nemohl tušit, co v něm asi bude. Pak přišel na řadu Luboš. Ruka se mu chvěla, když předával květiny a následně malou šedou krabičku se stříbrnou stužkou. Věra se usmívala a pevně tiskla jeho ruku. Naklonil se k ní, aby ji políbil, protože v dané situaci by bylo divné, kdyby to neudělal.

Jejich ústa se na letmý okamžik zastavila několik milimetrů od sebe, než se konečně nesměle dotkla. Příjemné zamrazení mu přeběhlo po celé páteři.

Věra si všimla, jak dcery po sobě významně pokukují.

,,Tati? Zůstaneš dnes večer doma, viď?“ ozvala se mladší z nich. Evidentně se snažila, aby otázka zněla jako mimochodem položená, přesto všichni zúčastnění pocítili její naléhavost.

Jediná babička, která neměla ani páru o souvislostech, se upřímně podivila: ,,No jistě! Kam by chodil?“

***

Luboš seděl na své straně manželské postele a stále nevěděl, má-li se uložit ke spánku.

,,Jestli chceš, pojedu do garsonky.“

,,Neblbni, prosím tě.“

Věra ležela na zádech a dívala se do stropu. Lehce zavrtěla hlavou, ale Lubošův absurdní návrh více nekomentovala. Nejenže vypil asi tři skleničky vína, ale jak by chtěl noční odchod vysvětlovat matce? Dál seděl a nic neříkal. Během oslavy, uprostřed celé rodiny, byla komunikace daleko snazší.

Pochopil, že nemá příliš na vybranou. Nesměle si lehl, opatrně se přikryl a posunul se co nejvíce k okraji postele.

,,Dobrou noc.“

,,Dobrou a děkuju ti za krásný večer,“ zašeptala Věra a zhasla lampičku.

Uplynuly dlouhé minuty, aniž by se pohnuli. Slyšet byl jen jejich dech.

,,Vždyť víš, že bych pro tebe udělal cokoliv.“

 Tím si nebyla tak jistá, přesto potmě našla Lubošovu ruku a krátce ji stiskla na znamení díků. Rychle uchopil její dlaň oběma rukama, ale než si ji stačil přitáhnout k ústům a políbit, vytrhla se mu. Zůstali ležet v tichosti, ponořeni do svých myšlenek, dokud oba neusnuli.

Dvacátá kapitola příští sobotu opět zde.Vrátí se konečně život hrdinů do starých kolejí nebo ne?

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.