Obyčejný příběh jedné rodiny VIII.

I chvíle plné smutku, bolesti a trápení mají v životě svoje místo. Bez nich bychom nepoznali ty šťastné.

 Osmá kapitola

Věra zjistila až po odpoledním vyučování, že má dva nepřijaté hovory od Rybářové. V kabinetu už byla sama, proto okamžitě volala zpátky. Marie jí oznámila, že se ozvali z pohřební služby, a poprosila, zda by s ní jela vyzvednout urnu s Heleninými ostatky. Samozřejmě souhlasila a domluvily se hned na druhý den.

Sotva v úterý skončila s výukou, ani nešla na oběd a rovnou se rozjela do Hradiště. Marie už na ni čekala. Stejně tak Hanička, která pro ni nakreslila několik obrázků.

,,Teto, koukni. Tady jsou mráčky a tam je maminka, viď?“

,,Ano, přesně tam je,“ spolkla slzy dojetí. ,,Jsi moc šikovná holčička.“

Pohlédla Marii přímo do očí, v nichž se zračil hluboký žal. Velmi s ní soucítila, přesto si sotva mohla představit skutečnou bolest nad ztrátou dítěte, pokud ji sama neprožila.

,,Paní Jandáková, kdyby vás to neobtěžovalo, mohly bychom pak zajet ještě na hřbitov?“

,,Jistě. Zajedeme, kam budete potřebovat.“

,,Dám Helenčinu urnu vedle manželovy, víte?“

Téměř hmatatelný smutek zaplnil celou místnost. Věra se nemohla zbavit obrovského knedlíku v krku, několikrát marně polkla. Byla ráda, že Hanička odběhla a bezstarostně si ve vedlejším pokoji cosi žvatlala. Helenu neznala, přesto cítila velikou lítost nad zmařeným životem. Položila Marii ruku na rameno a jen nepatrně stiskla. Nevěděla, jak vyjádřit svoji podporu, co říct. Žádná slova jí v takové chvíli nepřipadala dost dobrá.

Jakmile se Hanička objevila mezi dveřmi, jako na povel si obě otřely slzy a konečně se vypravily na cestu.

***

Po návratu Věra pomohla Marii do patra. Myslela, že hned pojede domů, ale překvapila ji milá nabídka, aby si s nimi dala zemlbábu s tvarohem. Teprve v té chvíli si uvědomila, jak je hladová, kromě toho při pomyšlení na oblíbené jídlo se jí seběhly sliny. ,,Ráda si dám, už jsem ji neměla, ani nepamatuju.“

Zatímco Marie připravovala jídlo na stůl, Věra se postarala o malou. Pomohla jí svléknout, společně si šly umýt ruce. Celou dobu jí v mysli běžely obrazy z dnešního odpoledne. Emoce měla silně rozjitřené. Přemítala v duchu o nevyzpytatelnosti života, o všech těch náhodách, které svedou lidi dohromady a jindy je zase rozdělí, někdy natrvalo. Když už se takové naštěstí muselo stát, je jedině dobře, že Hanička z toho ještě nemá rozum. Na hřbitově vcelku klidně přijala vysvětlení, že tam budou nosit kytičky, aby mamince nebylo smutno. Pokývala hlavou a dál svoji veškerou pozornost věnovala malým bílým oblázkům na pěšině mezi hroby.

,,Pojďte jíst,“ vyhlédla Marie z kuchyně. ,,Pak se vyrovnáme za benzín.“

,,V žádném případě! Řekla jsem, že vám s čímkoliv ráda pomůžu. Žádné peníze nechci!“

,,Ale musíte…“

,,Prosím, Marie! Opravdu ne.“

Zřejmě vycítila naléhavost a upřímnost Věřiných slov a přestala ji přesvědčovat. ,,Děkuju, jste opravdu moc hodná. Jsem vám za všechno vděčná. Napadlo mě, co kdybychom si tykaly?“

,,Beze všeho, moc ráda.“

Věra si uvědomila už během minulé návštěvy, že mezi nimi nebude velký věkový rozdíl. To jen zanedbaný zevnějšek a strhaný výraz ve tváři zavinily, že se Marie na první pohled zdála o mnoho starší. Nakonec se ukázalo, že je dělí pouhých pět let. Během jídla si uvolněně povídaly jako staré známé. Dohodly se, že si v pátek zavolají a Věra přiveze velký nákup.

,,Díky za výbornou večeři, ale už opravdu musím, doma by mě hledali,“ pronesla s nadsázkou a spěchala se do předsíně obléknout.

Hanička vyběhla a natahovala k ní ručičky. ,,Teto, přijdeš zase?“

,,To víš, že zase přijdu.“ Zdvihla děvčátko do náruče a políbila ho na obě tváře.

***

Luboš byl rád, že už je konečně pátek a odpolední jednání bylo ze strany obchodních partnerů přesunuto na další týden. Jiřinu mile překvapilo, když ji poslal domů už po jedné hodině. Sám ještě vyřídil několik telefonátů a s úlevou za sebou zabouchl kancelář. Těšil se, že Věru překvapí brzkým příchodem. V poslední době se mu zdála hodně podrážděná. Přemýšlel, že by si mohli vyjít do kina a pak by ji vzal na večeři. Začínal víkend, holky jistě někam potáhnou, byt bude prázdný. Toho by se dalo využít. Minulý víkend jí bylo špatně, když se pokusil o sblížení. Dnes by si mohli udělat hezký večer.

Počítal s tím, že Věru najde doma, ale nikde nikdo. Osprchoval se a hledal v ledničce, co by si dal k jídlu. Neustále pokukoval po hodinách a čekal, že každou chvíli zarachotí klíče v zámku. To se opravdu stalo, ale ve dveřích se objevila Monika.

,,Nevíš, kde je máma?“

,,Ráno si brala auto, hodila mě do školy. Možná jela nakoupit.“

Pustil si televizi, natáhl se na gauč a za chvíli usnul. Když ho probudil Věřin hlas, za okny už byla skoro tma. Celý rozespalý se přesunul do kuchyně.

,,Dáš si párek?“ otázala se Věra.

Hezké přivítání, jen co je pravda.

Na lince ležel sáček s rohlíky, trs banánů a dvě krabice trvanlivého mléka. Na žádný velký nákup to tedy nevypadalo. Uvědomil si, že před pár dny přijela také až večer. Pátravě se na ni zadíval. Co se to, sakra, děje? Trochu se nepohodli kvůli mladému, ale že by ji to drželo tak dlouho? Jak ji znal, chtěla si vždy problémy hned vyříkat, na nějaké trucování nikdy nebyla.

,,Mohli bychom si dneska zajít do kina. Nebo na večeři. Nejlépe obojí, co ty na to?“

Podobné nabídky vždy radostně uvítala. To samé čekal i teď. Už viděl, jak se jí rozzáří oči a poběží se do ložnice vyparádit.

,,Nezlob se, ale mám toho za celý den dost. Dám si vanu a půjdu spát.“

Luboš pocítil zklamání. Za normálních okolností by se ji snažil přesvědčit. Objal by ji kolem ramen, přimáčkl k sobě a políbil do vlasů. Věřil, že pak by jeho pozvání přijala. Okolnosti teď normální nebyly a nechtěl píchat do vosího hnízda. Myslel na Helenu, na dítě, které údajně mělo být jeho, a už mu nezbývaly síly řešit napětí mezi ním a manželkou.

Zakousl se do párku, notně vymáchaného v hořčici. O jeho plánech na večer už nepadlo ani slovo.

V deváté kapitole

atmosféra ještě více zhoustne. Příští sobotu.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.