Obyčejný příběh jedné rodiny VI.

Čemu byste dříve sotva uvěřili, najednou se stane realitou, ani se nenadějete. Život mnohdy nedává příliš na vybranou.   

Šestá kapitola

Utekl více jak týden od Věřiny návštěvy v Hradišti. Za tu dobu toho moc nenaspala, chodila jako mátoha. V hodinách jí dělalo problémy soustředit se na výklad, myšlenky stále utíkaly k malé okaté holčičce. Chtěla vědět, co bude dál. Kdykoliv se večer sešli doma, dělala si bláhové naděje, že se Luboš svěří.  Několikrát chtěla sama začít, ale na poslední chvíli svá slova spolkla. Viděla, že je ustaraný, ale jediným problémem, o kterém dokázal mluvit, byl Erik.

V mysli si stále přehrávala, jak to u Rybářových vypadalo. Marie, která se těžko pohybuje, ušmudlané dítě a všude nepořádek. Ta nešťastná ženská potřebuje pomoc! Rozhodla se, že za ní znovu zajede.

Hned po vyučování se vydala městským autobusem rovnou do Hradiště. Tentokrát byla klidná a měla pocit, že dělá správně. Marii potěšilo, že přišla. Srdečně ji pozvala dál a nabídla kávu. Vypadala mnohem lépe než posledně.

,,Ráda bych vám s čímkoliv pomohla. Dojdu nakoupit, ano?“

,,To nejde, máte své práce určitě dost. Sousedka mi ráno přináší pečivo.“

,,Myslím to vážně, určitě toho potřebujete víc. Prosím, napište seznam.“

,,Dobře, jste hodná.“

Nemělo cenu zapírat, že jakoukoliv pomoc opravdu potřebuje. Než stačila vše sepsat, objevila se rozespalá Hanička.

,,Á, princezna se vyspinkala. Koukej, přišla za námi teta, co se ti tak líbila.“ Otočila se na Věru: ,,Ještě spí po obědě každej den, dneska to zvlášť natáhla.“

,,Vždyť je malá, to je dobře, že spí. Jsou jí tak tři, viďte?“

,,Byly jí v říjnu.“

Věra se zadívala na holčičku a dostala nápad: ,,Haničko, co kdybys šla se mnou? Přineseme nákup pro babičku a můžeš si něco vybrat. Máš ráda lízátko?“

Hanička s nadšením kývala. Oblékly se a šly do nedaleké samoobsluhy. Malá instinktivně chytila Věru za ruku. Vyvolalo to v ní silné pocity. Příval něhy k nevinnému dítěti, stejně tak hořkost a bolest, když pomyslela na souvislosti.

Hanička byla hodná a milá. Celou cestu štěbetala a radostně poskakovala. Vybrala si sladkou odměnu a jen zářila.

,,Hned to lízo rozbalíme, viď?

,,Jó! Maminka mi taky…“ zarazila se v náhlém rozpomenutí a snad dvě tři vteřiny stála bez hnutí, oči doširoka otevřené, než začala plakat.

Věra ji zvedla do náruče a přitiskla k sobě. ,,Neplakej. Maminka se na tebe dívá, bude smutná, když tě takhle uvidí.“

,,Kde je?“ vzlykala.

,,Je u andílků. Dívá se na tebe z nebe.“

Hanička se pomalu utišila a Věra si uvědomila jednu věc. Sama by teď potřebovala, aby ji někdo vzal do náruče a utěšoval.

***

Po návratu z nákupu ještě vyžehlila prádlo a pustila se do nádobí. Marie opřená bokem o linku ho utírala. Celou dobu si povídaly.

,,Tak pan inženýr vám nic neřekl?“ kroutila nevěřícně hlavou. ,,Jak jste se tu tedy ocitla?“

Pověděla jí, jak se to všechno seběhlo.

,,Máte můj obdiv. Jak to vydržíte? Bejt to můj chlap, dala bych mu co proto!“

,,To máte těžké. Vyhýbám se konfliktu, ale jednou na to musí dojít. Ráda bych věděla, jestli tu Luboš už vůbec byl?“

,,Nebyl. Ale nabídl mi peníze.“

,,Doufám, že jste si je vzala!“

Marie zavrtěla hlavou. ,,Nevěřil, že je holka jeho, tak jsem nechtěla žádný milodary.“

,,Ale to je hloupost! Měla byste si je vzít. Vždyť jsou pro Haničku a jistě se budou hodit.“

,,Myslíte, že bych mu teď volala? Jako že jsem si to rozmyslela?“

Pohlédly na sebe a s pochopením se usmály. I Věře by takový telefonát byl zatěžko, kdyby byla na Mariině místě.

V sedmé kapitole

se půjde tančit. Už za týden opět tady.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.