Obyčejný příběh jedné rodiny II.

Kdo byla tajemná volající? A co chtěla? To vše se dozvíte v slíbeném pokračování příběhu rodiny Jandákových. 

Druhá kapitola

To ráno byl Luboš v práci obzvlášť brzy. Do noci se převaloval, a když už se mu konečně podařilo usnout, zdály se mu divoké a zneklidňující sny, které ho ze spánku znovu vytrhovaly. Ještě před šestou potichu vyklouzl z ložnice, aby nevzbudil Věru. Rychle se oblékl a jel do práce. Chtěl mít tu záležitost co nejdříve vyřízenou.

Sekretariát byl zatím prázdný, Jiřina chodila obvykle až na sedmou. Zavřel se ve své kanceláři a okamžitě zalistoval ve stolním otočném vizitkáři. Až úplně vzadu bylo několik kartiček ručně popsaných nejrůznějšími kontakty. Hned našel, co potřeboval. Helena Rybářová a její mobil i pevná linka domů. Obě čísla míval samozřejmě uložená, ale ve snaze odstranit každý možný důkaz je před pár lety vymazal. Jako by snad mohlo být jakkoliv podezřelé číslo jeho přímé podřízené mezi desítkami dalších, z nichž k některým už by ani nedokázal přiřadit konkrétní tvář. Kromě toho, nemyslel si, že by Věra byla schopná prohlížet jeho věci. Přesto Helenu vymazal ze svého telefonu, stejně tak i ze svého života.

Co ji to jen napadlo, proboha, volat mi domů, pomyslel si. Pohlédl na hodinky. Snad není příliš brzy a nevzbudí ji. Možná vstává do práce nebo už pracuje. Zavolal jí na mobil, ale byl nedostupný. Uvařil si silného turka a zkusil to znovu. Bezvýsledně.

Ozvalo se zaklepání na dveře a nahlédla vylekaná Jiřina. ,,Pane řediteli, měla jsem tu být dřív? Zapomněla jsem na něco?“

,,Mám tu jen nějaké resty. Buďte úplně v klidu a dělejte si svou práci. Kafe už mám,“ usmál se na ni.

Jakmile Jiřina zmizela, vyťukal číslo na Heleninu pevnou linku. Nemohl si pomoci, žaludek se mu svíral, dlaně měl úplně zpocené. Co jí řekne a co ona jemu? Co po něm může po těch letech chtít? Slyšel, jak telefon na druhé straně marně vyzvání, a přestože chtěl mít tu věc co nejdříve z krku, v tu chvíli cítil hmatatelnou úlevu, že se opět nedovolal a nemusel s Helenou mluvit.

Už chtěl zavěsit, když se ozvalo zapraskání a vzdálené, nezřetelné: ,,Haló, přejete si?“

Hlas mu uvízl kdesi v hrdle a zdálo se, že trvalo celou věčnost, než se zmohl na jediné slovo: ,,Heleno?“

,,Tady Rybářová starší. To jste vy, pane inženýre?“

Luboš se zarazil. ,,Promiňte, ano, tady Jandák. Dobrý den. Myslel jsem, že Helena včera večer..."

Přerušila ho: ,,Volala jsem já, nezlobte se, prosím. Vy asi nevíte, co se stalo?“

Rozpoznal, že začala plakat, a po zádech mu přejel mráz. Dlouhou dobu se ozývalo jen vzlykání, než zazněla ta krutá zpráva.

,,Helenka je mrtvá.“

Luboš seděl zcela ochromený. Slyšel, co bylo řečeno, ale mozek se vzpíral ten fakt přijmout a uvěřit mu. Chtěl se zeptat, co se stalo, chtěl paní Rybářovou uklidnit, povzbudit a ano, také by měl kondolovat. Ale všechna slova, která potřeboval, se mu někam rozutekla a zbyl jen pocit obrovského smutku.

,,Jste tam ještě, pane inženýre?“

,,Jistě, jistě, promiňte. Je mi to moc líto, upřímnou soustrast. Můžete mi říct, co se stalo?“

,,Autonehoda. Jsem v zoufalé situaci, špatně chodím, chtěla jsem vás poprosit o pomoc.“

,,Řekněte, co pro vás můžu udělat.“

,,Bojím se, že vezmou Haničku do dětského domova, je malá, nemůžu se o ni dobře starat. Myslela jsem, že byste možná mohl…“

Luboš nevěděl zatím zcela přesně, co se po něm žádá, ale představy už začínaly pracovat. Napadlo ho, že možná bude mít za úkol sehnat nějakou chůvu. Nebo vyřídit něco na úřadech. Ale proč se obrací na něj, snad měla Helena nějakého partnera, pokud při té autonehodě… Kristepane, to je situace! Začínal být nervózní, navíc paní Rybářová stále vzlykala.

,,Hanička je kdo?“ zeptal se opatrně

,,To je Helenčina dcerka. Helenčina a vaše.“

Ztěžka dopadl do opěradla kancelářského křesla a ruku se sluchátkem nechal sklouznout až někam na svá stehna. Dcera? Sám pro sebe zakroutil hlavou a okamžitě zavrhl možnost, že by to mohla být pravda.

,,Prosím vás, co mi to říkáte? Já a Helena… Jste si jistá, že jste chtěla volat mně? To je nějaký omyl.“

Paní Rybářová ho přerušila naléhavým, třesoucím se hlasem: ,,Pane inženýre, není to omyl! Slíbila jsem Helence, že to nikdy nikomu neřeknu. Ale teď? Uznejte sám. To nebohé dítě potřebuje otce. A to jste vy.“

,,Nevím, co bych na to řekl. Chápu, že je to pro vás těžké. Je mi to opravdu moc líto. Pošlu vám peníze! Dejte mi číslo účtu a řekněte, co potřebujete. Ale jinak… promiňte, ale nevěřím tomu. To prostě není možné.“

Marie Rybářová se omluvila, že obtěžovala, a zavěsila.

***

Věra seděla na gauči před televizí, nohy natažené daleko před sebe, a stěží přemáhala spánek. Dávno vychladlý hrnek čaje stál netknutý na stolku. Dala se do ní zima a když zjistila, že už je po desáté, řekla si, že půjde spát. Kde ten Luboš jen vězí? Ráno, když se vzbudila, už byl pryč, a pracoval zase do noci. Chápala, že ředitel podniku má povinnosti, o kterých se mnohým nezdá, a na pravidelný pracovní režim může rovnou zapomenout. Přesto měla obavy, že to někdy trochu přehání. Jednou se z té práce zblázní. Šla si vyčistit zuby, když v zámku zarachotil klíč.

,,Promiň, odpoledne jsem měl dlouhé jednání a ještě jsem potřeboval připravit prezentaci,“ omlouval se hned v předsíni.

,,Jídlo máš na sporáku, jdu si lehnout, už napůl spím.“ Políbila ho na tvář a zamířila rovnou do ložnice. Už chtěla zalézt pod deku, když si na něco vzpomněla. Vrátila se do kuchyně.

,,Jen mi řekni, ta paní, co včera volala… je to vyřízené?“

,,Jo, jasně,“ odbyl ji krátkou, nic nevysvětlující odpovědí a vší silou míchal ohřívaný guláš, aniž by se na ni podíval.

,,O co teda šlo? Stalo se něco? Nebo…“

,,Neřeš to! Byla to úplná prkotina, všechno je v pořádku. Dobrou!“

Nadechla se, ještě chtěla něco říct, ale vycítila nevyřčený signál, že Luboš nechce v tomto tématu pokračovat. Stála chvíli mezi dveřmi a když pochopila, že už se nic dalšího nedozví, vrátila se do postele.

Spánek byl pryč. Neuměla říct, co přesně ji znepokojuje, ale jeho reakce ji překvapila. Obyčejně býval sdílnější. Nikdy nemusela nutně vědět, co celé dny dělá, s kým mluví, kam jezdí. Měla za to, že se vzájemně respektují a důvěřují si. Když se přes týden sešli večer doma, probrali spolu jen to nejdůležitější. Více času na sebe měli o víkendech, povídali si o všem možném, samozřejmě i o své práci. Dnešní chování se mu nepodobalo. Pokud skutečně o nic nešlo, pak nedávalo smysl, že neodpověděl. Napadl ji jediný důvod a sotva by ji v té chvíli něco přesvědčilo, že se mýlí. Kolem jejího manžela se něco děje a on s NÍ o tom nechce mluvit!

Třetí kapitola

Opět za týden?