O posouvání hranic

Hranice mohou být nejrůznější. Třeba hranice dříví, pečlivě vyskládané a čekající na zimu. Pomezní čáry mezi pozemky, okresy, státy. Hranice věkové, hranice poznání a schopností, hranice všedních dní... 

A pak jsou ještě naše osobní hranice. Umíme si je pevně  vymezit, dobře ohlídat a v případě potřeby ubránit? Možná někomu tři kraťoučké příběhy budou povědomé.

Představte si, že...

... u vás zazvoní nová sousedka. Vaří, chybí jí důležitá ingredience a obchod je zavřený. Rádi pomůžete, samozřejmě. Omlouvá se a děkuje stále dokola. To je v pořádku, přesvědčujete ji, rádo se stalo. Po nějaké době přijde znovu. Pak znovu. Intervaly se zkracují. Vaše hranice se posouvají do nepříjemné blízkosti.

Odpočíváte a zvonek.

,,Prosím vás, měla byste jednu cibuli?“

Hranice téměř padají. STOP!

,,Nezlobte se, tady není dobročinný obchod a touhle dobou je všude otevřeno. Ve výjimečném a opravdu nutném případě můžete přijít.“

*****

... v dobrém rozmaru nabídnete kolegyni, že místo ní odnesete úřední korespondenci na poštu, protože to máte ten den při cestě. Nešetří díky a chválou. Stihne tak první vlak a doma bude o hodinu dřív! Od té doby vás občas o stejnou službu požádá. Žádný problém. Intervaly se zkracují, zato žádostí a díků ubývá. Dokonce někdy hromádka obálek zůstane ležet na stole a kolegyně je pryč beze slova. Hranice jsou vám už příliš těsné.

Jednoho krásného dne přijdete do práce, šéf se zlobí, že nebyly odeslané důležité dokumenty, a kolegyně se na vás obrátí s výčitkou: ,,Cože? Tys to neodnesla?“

Hranice jsou prolomeny. STOP!

,,Nezlob se, ale je to tvoje pracovní povinnost. Výjimečně a pokud se na tom předem dohodneme, na poštu dojdu.“

*****

... volá kamarádka. Uvízla kdesi na dálnici, školní družina za chvíli zavírá, její dcerka se sama domů nedostane a vy bydlíte kousíček od školy. Rádi pomůžete, žádný problém. Dojdete Natálce naproti a strávíte s ní příjemnou hodinku dvě. Kamarádka vřele děkuje. Ani nevíte, jak k tomu dojde, a malá holčička je u vás doma čím dál častěji čím dál delší dobu. Hranice se otřásají v základech.

Máte den blbec a navíc na vás něco leze. Spěcháte domů odpočinout, pořádně se vyležet. Horká vana už se napouští. Zvonek a za dveřmi Natálka.

,,Ahoj teto, maminka něco vyřizuje, řikala, ať jdu k tobě počkat.“

Kde jsou hranice? Dochází k okupaci. STOP!

Dítě samozřejmě za dveřmi nenecháte, ortel si vyslechne její maminka zhruba za dvě hodiny.

,,Nezlob se, ale Natálka sem může přijít v nutných případech a chtěla bych, prosím, o tom vědět předem.“

**********

Jak si své osobní hranice nastavíme, tak by je mělo naše okolí respektovat. Mělo by, ale mnohdy to nedělá. Jakmile polevíme v pozornosti, hned se najdou tací, kteří v nich hledají skulinku. Někdy, aspoň na chvíli, ty své otevřu, když budu sama chtít. Mým blízkým a milým lidem je otevřu ráda, nepotřebují celní prohlídku ani žádné speciální doklady. Pro sebe udělám to, že zůstanou stále na stejném místě a sama se rozhodnu, kdy je zase zavřu.