Své křestní jméno nosí drtivá většina lidí smířeně nebo s hrdostí po celý život. Pokud se nerozhodne ho změnit...
Moje křestní jméno Liběna není zrovna obvyklé. V ČR nás žije pouhých 596 (v četnosti jmen na 500. místě, věkový průměr 52 let, svátek 6.11., původ slovanský, význam: milá, přívětivá a příjemná, nejoblíbenější v oblasti Světlá nad Sázavou). Co je to oproti 264 tisícům Jan a 260 tisícům Marií, což jsou dvě nejčastější ženská jména u nás vůbec.
Když jsem byla úplně malá, bylo mi to úplně jedno. Ale později, jak jsem rostla, začalo mi jméno vadit. Proč nemám nějaké lepší, modernější, hezčí jako všechny moje kamarádky? Přiznám se, že v období puberty jsem se za své jméno styděla. Záviděla jsem kámoškám, které se obyčejně představily, jsem Petra, Lenka, Katka, a všichni byli spokojení. Mě se často ptali: ,,Cože? Fakt? To je jako Libuše? Jak ti mám říkat?"
Bylo mi to nepříjemné. Přesněji: nesnášela jsem to. Raději jsem se propříště vyhýbala všem situacím, kdy bylo namístě se představit. Zlobila jsem se na maminku, co mi to udělala, a dost často jsem jí to vytýkala. Jednou se naštvala a vykřikla na mě: ,,Víš co? Dám ti pětistovku, dojdi si na matriku a nech se přejmenovat! Máš možnost!"
Měla jsem možnost, ale najednou jsem neměla chuť. Prohlížela jsem kalendář, zvažovala jména, o kterých jsem si myslela, že jsou úplně super, ale u každého jsem našla nějaký pádný důvod, proč není pro mě to pravé ořechové. Došlo mi, že každé jiné jméno už by nebylo ono. Už bych to nebyla JÁ.
Rodiče vybírají jména pro své potomky z nejrůznějších důvodů. Někteří automaticky volí jména po sobě či po někom blízkém nebo pro ně důležitém, někdo dá přednost rozšířenému, zaběhnutému jménu, další volí něco extra výjimečného. Ať tak či tak, pojmenují své děťátko podle svého v tu chvíli nejlepšího přesvědčení.
Jak jsem postupně ,,nabírala rozum", přestalo mi jméno vadit. A dnes už ho mám ráda. Patří ke mně. Stále se lidé nad ním pozastavují a ptají se, odkud se vzalo. S úsměvem a ráda jim to povím:
Když moje maminka dospívala, v Čižicích, kde bydlela, měli u sousedů malou dcerku jménem Liběna. Mamince se to jméno tolik líbilo, že si říkala: ,,Jestli budu mít někdy holčičku, bude se taky jmenovat Liběnka." A tak se i stalo. Splnila si své přání.
Kdo se dnes ptá, dozví se tento příběh, pak také to, že nejsem Libuše a že mě tahá za uši oslovení ,,Líbo".
Na gymnáziu mi náš fyzikář, pan profesor Šmrha, napsal na památku tento verš:
Libé jsou lesy i park kolem školy.
Včera na konferenci tě obdivovali,
jak se lepšíš.
Zakomponoval do něj moje jméno a dodnes si verš pamatuju.
Už vím, že ať vás rodiče pojmenovali jakkoliv, měli pro to svůj důvod. Když vás někdo hezky osloví, s respektem, s láskou, pak to vaše jméno je nejkrásnější.
******
Statistické údaje čerpány z webové stránky: www.nasejmena.cz
