Nečekaná návštěva

,,Pokud nevěříte v kouzla a zázraky, tak nečekejte, že je někdy opravdu zažijete." Přesně o tom je tahle krátká povídka.  

Zadívala se z otevřeného půdního okna. Slunce už stálo nízko a nad stovkami střech vytvářelo kouzelnou mozaiku světel a stínů. Porovnala skutečnost s tím, co vytvořila na plátně. Většina lidí by vznikající obraz už teď považovala za nádherný, ona však nabrala na štětec kopeček husté barvy a několikahodinové dílo zničila sytě červenou čmáranicí po celé jeho ploše.

V posledních dvou letech veškeré úsilí upínala k dosažení svého velkého snu. Pilně se věnovala studiu umění na vysoké škole, po večerech a víkendech chodila na brigády, aby ušetřila co nejvíc peněz. Toužila odjet studovat malbu do Paříže. Díky velkému talentu, elánu, nadšení a disciplíně dočkala se odměny nejkrásnější. Tou bylo přijetí na prestižní uměleckou školu École Duperré.

Obrovskou radost zchladily reakce nejbližších, přestože po celou dobu o jejím počínání věděli. Nepočítali s tím, že se jí to opravdu povede. Když si to uvědomila, zaplavil ji pocit zklamání a smutku. Přítel Martin nedokázal překousnout, že by měla opakovaně odjíždět na několik měsíců, a zahrnul jí výčitkami. Rodiče mluvili jen o tom, co všechno opouští, včetně jich samotných. Dospěla k závěru, že odjezdem by všem ublížila.

Sen se pomalu rozplýval…

Ozvalo se známé vrznutí dveří. Několik sousedek na druhé straně půdy sušívá prádlo, asi jedna z nich. Šouravé krůčky se však blížily, až ji zvědavost donutila vykouknout zpoza starého paravánu, za kterým si vytvořila koutek s malířským stojanem. Přímo před ní stála neznámá stará paní, jistě sedmdesátiletá, velmi zvláštně, i když úhledně oblečená, a přívětivě se na ní usmívala.

,,Ty jsi Luďka, viď?“

,,Ano,“ hlesla překvapeně. Vzápětí skoro omluvně vysvětlila původ nezvyklého jména: ,,Po tátovi. Chtěl kluka, co se bude jmenovat po něm. Nedal jinak.“

Stařenka chápavě pokývala hlavou a napřáhla k ní ruku. ,,Jarošová,“ představila se. ,,Můžeme si chvilku popovídat?“

Luďka pátrala v paměti. Znala jen zběžně jediného Jaroše, vytáhlého, hubeného mladíka z vedlejšího činžáku. Nemohla ze záhadné návštěvnice spustit oči. Byla si téměř jistá, že se nikdy nesetkaly, přesto... Něco důvěrně známého přitahovalo její pozornost, jen nevěděla co.

,,My se známe?“

,,Dá se to tak říct. Znám tě od narození,“ usmála se.

Aha, asi nějaká příbuzná, to bude ono. Možná už se přece jen viděly. Ten úsměv... Luďka jí přistavila židli a sama se usadila na okenní parapet. Dychtivě očekávala, o čem bude řeč. Trvalo snad celou věčnost, než paní spustila.

,,Kdysi dávno jsem měla možnost studovat v Paříži. Malířství.“

,,Opravdu?!“ vykřikla v obrovském překvapení a tváře se jí rozhořely. ,,Jaké to tam bylo?“

,,Můj chlapec tvrdil, že ho nemám vůbec ráda. Rodiče tvrdili, že všechno zahodím a je nechám samotné. Měla jsem takový pocit viny, že jsem neodjela.“

Luďka na hodnou chvíli oněměla úžasem. Kde se tu stařenka vzala a o čím životě vlastně vypráví? Naskočila jí husí kůže a žaludek se roztřásl snad strachem, snad vzrušením. Vycítila, že se děje něco zvláštního, ale chtěla být toho součástí, chtěla se ptát.

,,Co bylo dál?“

,,Rozešli jsme se ještě ten rok. Důvěra byla pryč.“

Samozřejmě. To chápala velice dobře. Sama cítila, jak se v Martinovi zklamala, čekala od něj podporu a uznání a zatím...

,,Otec šel brzy na to do důchodu a začali s matkou cestovat. Natolik je okouzlily Beskydy, že tam zanedlouho zakotvili natrvalo. Stovky kilometrů od Prahy!“

Luďka si vybavila tatínka, jak prohlíží po večerech mapy a plánuje, kam všude pojede na výlet, jen co bude v důchodu. V hlavě se jí rojily další a další otázky. Ač to bylo sebevíc absurdní, jako by se ptala na svůj vlastní život.

,,Vy jste zůstala v Praze?“

,,Ano. Dokončila jsem vysokou školu a začala učit. Kromě toho jsem se narychlo vdala za jednoho muže ze sousedství a brzy přišly děti.“

,,Takže s rodiči jste se viděla míň, než kdybyste odjela na školu?“

Stará paní se zamyslela a oči jí posmutněly. ,,Dost možná,“ špitla. Zvedla ruku a špičkami prstů si lehce přejela po čele. To gesto...

Půda se začínala šeřit.

,,Z manžela se vyklubal násilník a opilec. Zůstala jsem s dcerami sama.“

Chvíli bylo ticho, pak pokračovala: ,,Víš, prožila jsem dobrý život. Mám dvě hodné a úspěšné dcery a sedm krásných, už dospělých vnoučat. Celý život jsem malovala, vystavovala, moje obrazy měly docela úspěch. A každičký den života jsem si představovala, co by bylo, kdyby... Litovala jsem, že jsem to aspoň nezkusila.“

Slova se zarývala Luďce pod kůži, vnímala jejich naléhavost a poselství. Poznala, že její společnice ještě neskončila.

,,Vzdala jsem se svého snu pro něco, co pak ani nebylo. Pochopila jsem, že ti správní lidé tě podpoří za všech okolností. Chtěla jsem ti říct, abys...“

,,Vím dobře, co mi chcete říct,“ skočila jí Luďka do řeči, i když to běžně nedělala, a usmívala se, protože z ní spadlo břímě, které nemohla unést. Věděla už, co má dělat se svým životem, a tolik se jí ulevilo.

 Pohledy obou žen se střetly. Vpíjely se do sebe dlouho, předlouho. Ty oči...

,,Půjdu,“ řekla starší z nich.

,,Děkuju,“ řekla mladší.

Vzdalující se šouravé kroky, dveře zavrzaly.

Seskočila z okna a rozběhla se za ní. Zajímala jí ještě jedna věc.

,,Paní, řekněte mi, prosím, jak se jmenujete?“

Stařenka se zastavila, už na schodech, otočila se a v tváři měla potutelný úsměv a takový vševědoucí výraz, jako by právě tuhle otázku čekala. Zdálo se, že schválně tazatelku napíná, a oči se jí smály.

,,Jmenuju se Luďka. Po otci. Čekal syna a prostě nedal jinak.“

Bylo slyšet vzdalující se kroky na schodišti a najednou bylo ticho. Mladá žena se vzpamatovala z ohromení a naklonila se přes zábradlí, i když tušila, že už nikoho neuvidí. Poznala ty oči. Byly její.