Tak jako skutečné úmysly člověka dobře poznáte podle jeho mimoslovního sdělování, tak typické vlastnosti různých národů nebo etnik poznáte podle zvláštností jejich jazyka. Nepodceňujte tento zdroj informací – s jeho využitím budete mnohem silnější, úspěšnější.
Například Francouzi jsou už od nepaměti známí milovníci dobrého jídla. Proto má také francouzština více sloves označujících různé detailní způsoby přípravy jídel. Silný národ anglický má oproti češtině více slov pro „síla“: Strenth, power, force, vigor.
Také existuje jazyk, v němž je mnoho různých sloves pro „ukrást“ či „ošidit“, ale málo nebo žádná slovíčka pro „skromnost“, „dobrotivost“, „respekt“ apod. Každý se domyslí.
Dnes mne však zajímá jazyk anglický. Z vyspělých národů to byli právě Angličané, kteří nikdy nepodlehli svodům komunismu, nikdy masově nezblbli ideou, že všichni lidé (pilní i líní) se mají mít zhruba stejně, že stát má především bohatým brát a chudým dávat. Svoboda, nedotknutelnost vlastnictví, férová spravedlnost – k tomu má anglická povaha blíže než povahy jiných národů. Ve staré dobré ostrovní Anglii se nikdy neschylovalo k totalitním převratu. A neschylovalo se ani tam, kde stateční mořeplavci s převahou anglického živlu osídlili nové země (USA, Kanada, Austrálie).
No a takovým nenápadným svědkem té anglické povahy je jejich způsobové sloveso can. Znamená česky dvojí – „moci“ a „umět“. Znamená obojí najednou. V tom zdánlivě nenápadném dvojvýznamu je hluboký filozofický princip:
Když člověk něco umí, tak to přece automaticky také může dělat, konat.
Svobodomyslná anglická povaha si těžko dovedla představit, že někdo něco umí (třeba umí nějakou vědu na úrovni vysokoškolského profesora), ale může dělat jen topiče v kotelně nebo závozníka v průmyslovém podniku. Kdo něco umí (a dodržuje zákony), ten to přece dělat i může.
Chce-li Angličan vyslovit větu „toto umím, ale nemůžu“, s pouhým použitím slovesa can by se dostal k pěkném nesmyslu, k protimluvu: „I can do this, but I cannot.“ Proto musí zvolit nějak kostrbatější opis pro netypickou situaci – třeba „I am able to do it, but I am not allowed it.“ Jsem schopen to dělat, ale není mi to dovoleno.
Vidění takovýchto souvislostí je důležité při studiu cizího jazyka, ale také při poznávání toho národa, který jím mluví.
Samozřejmě, anglická tradice a letité dělání věcí stále stejným způsobem má v jazyce i svůj negativní odraz. V určitých společenských situacích se Angličan k Angličanovi choval dlouhá staletí stále tak stejně, tak typicky (včetně stejných promluv a replik), že se angličtina vyvinula z řeči jednoznačně jasné v řeč naznačovací. To, co je v mezilidské komunikaci mezi Angličany samozřejmé, se v řeči naznačí jen určitým pazvukem (každý si přece domyslí), a zřetelně prokresleně se vysloví jen významová slova, popřípadě vlastní jména a tak.
Kolik už bylo leteckých neštěstí, kolik už to stálo stovek lidských životů, že anglicky mluvící pilot (nerodilý mluvčí) si nerozuměl s anglicky mluvícím operátorem řídicí věže letiště. Kdyby byla řečí letectví latina nebo třeba italština, španělština, nejspíše by takových nedorozumění bylo méně. Vezměte si jen, jaké slovo je v letecké angličtině vyhrazeno pro pilotovu situací krajní nouze. Je to slovo, které s krajní nouzí nemá nic společného, avšak je to jedno z menšiny anglických slov, v němž se vyslovují všechna písmena, která jsou napsaná (šest písmen napsaných, šest hlásek z úst pilota). Slovo, které má pěkné dvě slabiky, které není žádným zachrčením, skřekem nebo zadrmolením. Slovo,v němž nejsou nakupeniny souhlásek za sebou, v němž nejsou nějaké netypické souhlásky používané jen v málo jazycích. Slovo mayday. (Čti "mejdej"). Májový den. Ano, výraz „májový den“ upozorňuje na to, že hrozí letecká katastrofa. Sice s ní nemá v původním významu nic společného – ale dole na věži mu budou určitě rozumět.
Poznatek, že cizí jazyk není jasným a jednoznačným převodem jedné věty do druhé pěkně slůvko po slůvku, ale odrazem odlišné psychiky, odlišné nátury, odlišného myšlení a konání – takový poznatek vám pomůže překonat řadu krizí v cestě za zvládnutím angličtiny. Samotnému mi trvalo dost dlouho, než jsem se zbavil iluze, že budu někdy poslouchat moderní rychlou anglickou písničku a napoprvé psát její text slovo od slova, písmeno od písmene bezchybně, ještě lépe než když Hujer píše diktát o sveřepých šakalech. Až po roce 2000 mne anglická učitelka Maeveen v australské jazykové škole vyléčila z iluzí větou: „Když já, kvalifikovaná učitelka angličtiny, půjdu do černošské čtvrti v americkém velkoměstě, budu první den rozumět jejich angličtině tak z padesáti procent.“
No – toto by se u nás v češtině nemohlo přihodit ani obyvateli Šumavy v Olomouci nebo Vsetíňákovi v Liberci. A přesto si s sebou neseme ten český návyk detailismu i do poznávání angličtiny – a zbytečně se stresujeme.
Také jsem se již zmíněné učitelky Maeveen ptal, jak si tedy mluvčí v pazvukovém jazyce zvaném angličtina rozumějí telefonicky, když se vzájemně nevidí a tudíž nemají informaci o kontextu jejich promluvy. Maeveen mě překvapila: „Well, telephoning English is a completely different matter compared to common English eyes to eyes.“ Angličtina používaná při telefonování – to je přece něco úplně jiného než běžná angličtina při osobním styku.“ To jsi nevěděl, Davide, ty bulíku?
Ta první, telefonická, je zejména v pracovních telefonátech zpravidla zjednodušená, více formalizovaná, s malým počtem netypických slovních výstřelků.
Přiznám se, že toto jsem, já bulík, opravdu do té doby nevěděl. A obávám se, že se mnou to nevěděla i spousta dalších Čechů bažících po angličtině. A spousta to neví dodnes; tak jim to, prosím, milí čtenáři toho blogu, řekněte, ať jim sejmete s beder nemalý studijní stres.
A proč mne tyhle myšlenky napadají zrovna dnes při pondělku? Protože si promítám zpětně děje z nejčerstvějšího víkendového pokračování své expresní angličtiny pro zaneprázdněné věčné začátečníky. To pokračování, třetí z šesti, skončilo zrovna včera. A nutí mne znovu a znovu se zamýšlet, jak vše dobré z něj ještě vylepšit, zdokonalit, vybrousit, usnadnit těm, kteří sedávají přede mnou v lavicích a kterým maximálně držím všechny palce.
Už jsem si ověřil, že studium může probíhat jakoby mimochodem. Že účastníci, kteří se sjeli kousek za Prahu z celé republiky, mohou mít na 95 % pocit, že se sjeli na zábavu, oslavu, pařbu, juchandu – a jakoby mimochodem poctivě nasát do sebe za dva dny, co se jinde učí třeba tři měsíce.
Už jsem si ověřil, že místo volby nějaké učební metody je daleko lepší učit pomocí multimetod. Tj. nenutit dospělému žákovi jednu konkrétní metodu, ale poskytnout nástroj, který mu přiblíží všechny důležité metody (včetně všech „zázračných“ či „převratných“) a nechá jej podle své osobnosti vybrat takový metodický mix, který je pro něj optimální; prostě šitý na míru.
Pouze inzerci svým multimetodám nedělám. Žádný internetový vyhledávač vám nevygúgluje tento jediný český jazykový kurz s multimetodami mezi prvními odkazy. Vím přece, že masivní inzerce prodražuje kurzovné několikanásobně – a chci šetřit kapsu svých žáků.
Nemám tedy inzeráty ani plakáty – jen spokojené očité svědky. Tady jsou.
Přeji hodně úspěchů…
