Venca Konopník je Rafael Nadal

Stačilo by, kdyby vyskočil z filmových Hoštic od slunce a sena – a může dublovat letošního wimbledonského finalistu v nebezpečných situacích, ha!

Anebo naopak, kdyby Rafa proskočil z reality do známého českého filmu a popojel na traktoru brázdícím úrodné družstevní lány… možná by  ten rozdíl nikdo nepoznal. Tak jsou si ti chlapi podle mne z některých úhlů pohledu podobní…

Jde samozřejmě jen o vtip… Ale nenapadla vás někdy ta myšlenka na fyzickou podobu také? Konopník s Nadalem jsou jen dva příklady na důležitou věc:  Na kreativní myšlení. Na schopnost člověka objevovat jakékoliv souvislosti tam, kde je nikdo před vámi nehledal.

Možná užitek z nalezení takových souvislostí bude nulový. Možná dokonce devětkrát z deseti případů nulový, leda pro pousmání. Ale – v tom desátém případu může být ten užitek tak velký, že vykompenzuje námahu z devíti předchozích „neužitečných“ kreativních myšlenkových spojení. Kreativita neboli tvořivost je moc cenná věc. Znamená umění vymyslet něco nového; znamená schopnost vymanit se z nějaké životní kaše, když všechna řešení se zdají špatná a ani nikdo široko daleko kolem vás nezná dobré. Jen vaše kreativní hlava mu dá život, zplodí řešení…

Zkusím ještě uvést pár příkladů, kdy se mi v hlavě zrodil nečekaný pocit souvislosti, podobnosti. Jen tak, pro nedělní podvečer. A pro vaše zamyšlení… jistě vám vaše hlava někdy něco podobného nabízí taky…

Old Shatterhand je jako Pražský hrad

Spisovatel Karel May chtěl do svého alter ega, do svého druhého já vložit vše to nejlepší a nejušlechtilejší, co v člověku po stránce fyzických i psychických schopností může být. Pro vnímavého čtenáře mayovek jsou Shatterhandovy psychické schopnosti (všeobecná vzdělanost, vyjednávací umění, interkulturální cítění, dokonalé racionální čtení stop v krajině, logické deduktivní myšlení, znalost lidské povahy aj.) mnohem úžasnější než jeho tvrdá pěst a přesné pušky.

Takovéto ideální alter ego chce ovšem svou přiměřenou špičkovou vizitku, přiměřeně úžasné jméno, které nejen krásně zní při vyslovení, ale též svým obrysem krásně vypadá napsané. Jméno, jehož výšiny a nížiny působí tak vyváženě na pohled, jako… jako nejúchvatnější pohled ve městě, označovaném mnohými i v zahraničí za nejkrásnější město světa.

Shatterhand.

Vidíte to počáteční „Sh“? To je paralela věží svatovítského chrámu. O kus dále se tyčí nad základní výšku  dvojice „tt“. To je obdoba menších, avšak stejných věží Kaple svatého Kříže. A konečně závěrečné „d“ lovcova jména – to je přece věž Daliborka. Ta věž coby půvabná výrazná tečka za symfonií tvarů – tak jako poslední rámovací tóny Smetanovy Vltavy.

Porovnejte s obrázkem. Lovcovo válečné jméno i panoráma Pražského hradu podvědomě „čteme“ očima stejně - zleva doprava.

Teď zbývá jen se ptát: Dojel někdy v životě Karel May těch 150 km z Drážďan až do Prahy? Zahleděl se ze Smetanovy vyhlídky nahoru přes řeku? To nevíme.

Mareček, Tuček a psychologie učení

V posledním z dnešních příkladů na objevování nečekaných souvislostí se snad ani o nějaké extrémně objevné tvořivosti nedá hovořit. Zde snad napadne každého, že kultovní film „Marečku, podejte mi pero“ je v mnoha směrech výstižnou učebnicí psychologie učení. Jeho možností i mezí. Třeba:

 Hrbolkovo dbání pravidla, že člověk udrží v krátkodobé paměti nanejvýš sedm elementárních prvků (a proto po sedmi nadiktovaných slovech – počítejte se mnou – „sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc“ – musí udělat v diktování pauzu, jinak by to ani Hujer nezvládl). To není náhoda, že těch slov nediktoval za sebou tři nebo jedenáct.

Hrbolkova demonstrace omezenosti a postupné naplněnosti dlouhodobé paměti. (Každý, kdo učí více než třicet let, ten ví, že je beznadějné stále si znovu pamatovat jména žáků z první lavice – a samozřejmě začne je nazývat všechny stejně podle nějakých typických žáků, kteří tam seděli kdysi – možná jako profesorovi úplně první v kariéře. Obdobně je to s o něco dále sedícím Plhou – Mlhou. To je prosím, hluboká lidská psychologie – ne nějaké srandičky. Stejně jako fakt, že člověku se lépe z paměti vybavuje, když jeho tělo udává nějaký rytmus – třeba když si máchá rukou nebo chodí po třídě…)

Mistrovskou ukázkou managerial soft skills – tedy konkrétně komunikační techniky zvané „taktní kritika“ – je další hláška nejzkušenějšího pedagoga daného filmu.

Američtí manažerští guru i u nás dnes vydávají řadu poučných knih o  tom, že správná kritika má mít určité vlastnosti:

-          Nesmí být bezdůvodná, musí mít konkrétní důvod.  Navíc musí být z jejího tónu cítit, že manažer či jakýkoliv jiný nadřízený nerajtuje na svém podřízeném se sadistickou rozkoší, ale že jej ta kritika vlastně mrzí a nejraději by ji neříkal: („Tak co s vámi, chlapče? Nepotěšil jste mne…“)

-          Sankce musí být za jasný prohřešek, nesmí mířit na ego člověka, ale jen na jeho čin. S egem kritizovaného má být zacházeno jemně. („Ale ani já vás nepotěším.“)

-          I konkrétní trest má být vysloven jemně, skoro až omluvně („Čtyři.“)

Vnímali jste to při sledování toho filmu, přátelé?

Nemusím snad zdůrazňovat, že mne tito vynikající čeští kreativci (nejen pánové Smoljak a Svěrák, ale i třeba Bolek Polívka, Vlasta Burian, Voskovec s Werichem…) navštěvují v mých komunikačních knihách častěji a vítaněji než třeba harvardští profesoři. A proto se to recenzentovi místy docela dobře čte.