Tělesné tresty ve školách?

Dnes věc nepředstavitelná. Ale hodně lidí pamatuje, že byly. A fungovaly, vychovaly generace slušných pracovitých lidí. Zvyklých, že pravidla se dodržují, jinak to bude moc nepříjemné. Zavzpomínejte se mnou.

Základní devítiletou školu jsem absolvoval v šedesátých letech. Ze vzpomínek jsem vybral tři příhody, pro tehdejší dobu typické. Nehodnotím je, jen uvádím. Jména spolužáků jsem z taktních důvodů pozměnil.

Příhoda první:

Sedmá třída: Nešpor a Bobrovský byli oba menší postavy, proto seděli v první lavici. Jednou při výkladu učitele dějepisu si spolu cosi špitali. Samozřejmě velmi tiše, nikoho jiného nerušili – ale špitali, a to se prostě nesmí. Ve školním řádu stálo, že žák pozorně sleduje výklad učitele a nezabývá se vedlejšími věcmi. Což bylo naprosto závazné. Špitali, špitali – a co bylo horší, to jejich špitání trvalo více než pět vteřin. Učitel při nepřerušeném výkladu k nim přistoupil a oba bolestivě vykrákal za vnější vlasy u spánků. A tahal je za vlasy postupně vzhůru. Bolest oba dva žáky přinutila jít ze sedu postupně do stoje. A když byli oba už téměř zpříma stojící, učitel jim ty kotlety pustil – a než si stačili zase sednout, bleskurychle jim oběma najednou vlepil řádnou facku; jednomu pravačkou zprava, druhému levou rukou zleva. Oba spolužáci žuchli do lavice, tváře zrudlé – a byl klid. Už nikdy v dějepise nešpitali. Ani nikdo jiný. Všichni jsme byli tímto aktem edukováni, že se to prostě nedělá.

Příhoda druhá:

Osmá třída. Spolužák Mařík často nebyl řádně naučený, zlobil, zapomínal domácí úkoly. Učitelka ho vícekrát po dobrém varovala, že když se to vše nespraví, tak dostane na holou. Nespravilo se – a proto jednou dostal. Přehnutý přes první lavici, kalhoty a trenky stažené, rákoska se na něm vyřádila. Oznámení o nekázni šlo také přes žákovskou knížku jeho rodičům, s pozváním do školy. Za pár dní přišla přímo do hodiny jeho babička, otec s matkou se nestarali nebo nemohli. Dnes by se čekalo, že babička bude svého vnuka Maříka hájit, že si bude třeba stěžovat na učitele, že neumí děti zaujmout, ať děti nebije… a kdesi cosi. Skutečnost 60. let však byla jiná. Babička přímo ve třídě vyslechla stav Maříkova prospěchu, jeho známky a také kázeňské prohřešky. Byly diametrálně odlišné od toho, co Mařík hlásíval doma. To babičku dožralo. „Pojď sem,“ zavelela. „Tak ty mi budeš ještě lhát?“ A její pohlavky, facky a jiné údery začaly lítat na Maříka hlava nehlava. Mařík před ranami ustupoval, postupně až do rohu třídy, ale pak už neměl kam a sesunul se do kouta. Stále více přitom brečel. To však jeho babičku nezastavilo; její rány ještě nějakou dobu dopadaly i na vnuka schouleného v koutě.

Mařík se poté citelně polepšil – a vyrostl z něj slušný ukázněný člověk ctící pravidla. Jeho výpraskem byla opět vzdělána celá naše třída; všem bylo jasné, co se nedělá.

Příhoda třetí – méně fyzická, více vědomostní:

V šesté třídě se dlouho dobu postupně probírala vyjmenovaná slova, kde se po obojetných souhláskách píše tvrdé y. Být, obyčejný, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka, Bydžov, Přibyslav. Pak postupně po l, m, p, s, v, z. A až bylo celé to martyrium probráno a všichni to uměli, zkusila učitelka českého jazyka otestovat účel toho všeho. Tedy – proč se tím zabralo tolik týdnů výuky češtiny. Učitelka se slavnostně zeptala čtyřkaře Maděry, jaké i nebo y by napsal ve větě „muži vodu …… a ženy též vodu ……“ Místo teček měl být se správnými i/y doplněn minulý čas slovesa „vylít“. Maděra bez váhání správně odpověděl: „Muži vodu vylili a ženy vodu vylily.“

Učitelka češtiny pocházela z Českých Budějovic, do Ostravy se jen nedávno přivdala. Proto tedy tu větu nechala čtyřkaře Maděru ještě napsat na tabuli (bez chyby, samozřejmě) a zeptala se ho, jak na to přišel, jak si to odvodil. Čekala trochu, že uslyší něco na ten způsob, že předpona vy/vý je mezi vyjmenovanými slovy po v… a že pro další i/y v dalších slabikách těch sloves existuje něco jako shoda podmětu s přísudkem v mužském i ženském rodě. Maděra však učitelku vyvedl z omylu: „Řekl a napsal jsem to prostě tak, citem. Stejně, jak se to vyslovuje, tak jsem to i napsal.“

My ostatní žáci jsme si v duchu kladli kacířskou otázku, zda ty týdny strávené nad vyjmenovanými slovy nebyly poněkud ztrátou času. Výslovnost „i“ a „y“ byla u nás všech diametrálně odlišná; máme přece coby mateřský slovanský jazyk – a v nich všech ta odlišná výslovnost i/y platí také. Rusky, polsky, slovensky…

Ale tu otázku po zbytečnosti času jsme si kladli jen v duchu, skromně a nesměle. Osnovy se přece respektují, i kdyby nám žákům (nebo našim rodičům) připadaly kdovíjak zbytečné a odtržené od života. Protestovat proti nim je možné až posléze, až se to vše perfektně naučíme. Tak jako voják musí každý rozkaz nejdříve splnit, a až pak může nějak (velmi omezeně) protestovat.

Maděra ještě dostal doplňující otázku, jak by to bylo se slovesem „vylít“ v případě, že by podmětem bylo slovo „děcka“. Tak nezaváhal: „Děcka vodu vylila.“ A třída iniciativně doplňovala: „Děcka vodu vylila, cákala na sebe a vesele se přitom smála.“ Všichni jsme věděli, že toto je jediná povolená spisovná koncovka. A že jiná koncovka, oficiálně ve škole vyslovená nebo dokonce napsaná, znamená hrubku, špatnou známku, při opakovaném tomto prohřešku pak pětky… a postupně propadnutí.

Opakuji, že tyto příhody ze školství 60. let zde nehodnotím, nedávám jim znaménko plus ani minus.

Jen dodávám, že hodně, hodně velké procento obyvatelstva na této atmosféře vyrostlo. Střední a starší generace. A že se pravidla pravopisu od té doby v tomto dodnes nezměnila. Takže až někdo z tohoto velkého procenta obyvatelstva bude kritizován, poučován, třeba někým mladším ve sporu, nebo třeba někým mladším v politice a až na toho poučovatele vyjde najevo, že někdy oficiálně (ne v žertu, ne v úmyslném nářečí, ne jako citaci chyby druhého) vyslovil něco ve smyslu „děcka vylily“, „auta přijely“… tak bude tím kritizovaným poslán, aby odevzdal všechna svá maturitní vysvědčení, diplomy apod. – a šel si zopakovat šestou třídu.

Možná ne nahlas, ale v duchu určitě.