Mladý svět – centrum veškerého dění

Ohnisko všech našich celebrit sídlilo před lety na adrese Panská 8, Praha 1. A jejich nejprestižnější setkání bývalo vždy na samém konci roku. V den výročí vám prozradím, jak jsem se na ně dostal a koho tam potkal i já...

Redakce našeho nejslavnějšího a nejžádanějšího časopisu Mladý svět zvala na silvestrovsko-novoroční posezení do redakce ty lidi, o kterých v daném roce časopis významně publikoval. Celoživotní vstupenkou mezi celebrity naší země bylo zejména vyfocení dané osoby na titulní straně. Fotka znamenala přehoupnutí se daného člověka z kategorie téměř neznámých do všeobecně známých a populárních.

V onom roce, o kterém píšu – 1985 – se postupně na titulce mj. objevili:

Boleslav Polívka, tehdy tam označený ještě jako mim a „komedoš“. Tím pravděpodobně odstartovala jeho hlavní hvězdná kariéra.

Peter Nagy, Zlatý slavík toho roku. Jeho hvězdnou kariéru podpořilo samozřejmě to vítězství v anketě Zlatý slavík, ale to byla – nezapomínejme – anketa pořádaná opět časopisem Mladý svět.

Já jsem měl to štěstí, že jsem byl vyfocen při své práci – při vyučování – na titulce nejžádanějšího, posledního čísla tohoto roku, tedy Mladého světa č. 52/1985. Zde na blogu idnesu můžete její obrázek vidět třeba zde.

Nejen že uvnitř tohoto čísla byla velká reportáž o mých kurzech rychločtení (reaktor Petr Trojan a fotograf Jan Šilpoch), ale toto číslo 52/1985 obsahovalo v sobě dvanáctistránkovou přílohu – můj vlastní kurz nejen rychločtení, ale mnoha dalších důležitých technik duševní práce (dnes se jim říká též soft skills nebo rozvoj osobnosti).

Reakce Mladého světa připravovala své čtenáře na tuto přílohu v řadě kratších článků a avíz dlouhé týdny a měsíce předem – jak se můžete podrobněji přesvědčit zde na blogu idnes třeba zde. Takže zhruba půlmilionový náklad tohoto Mladého světa zmizel ze stánků během několika desítek hodin. A jedno každé číslo nečetly jako obvykle v průměru troje oči, ale vícery. Prostě – nezaregistroval to a nepropojil to autorsky s mou osobou jen ten, kdo nežil v naší zemi.

Z textu reportáže a přílohy bylo zřejmé, že kurzové náměty jako efektivní studium cizího jazyka, různé dovednosti koncentrační, motivační, emoční, rétorické, paměťové, s časem hospodařící a všechny komunikační mají v nám dostupném světě svého jednoho jediného duchovního otce, průkopníka – nebo chcete-li – autora. Že se nevzaly v našem mimoškolním vzdělávacím světě jen tak zničehonic. A že rozhodně k nám nepřišly odněkud ze západní Evropy nebo USA.

Kdo slavný tedy byl na večírku

Ale zanechejme autorských diskusí – a podívejme se, jak to vypadalo na tom silvestrovském večírku 1985 v redakci. Protože jsem tam byl poprvé v životě, tak jsem vše vnímal velmi ostře – a po těch letech jsem jeden z velmi mála, kdo může podat takovéto podrobné svědectví.

Na adresu Panská 8, Praha 1 jste se dostali zpravidla z ulice Na Příkopě; pak byste šli do průjezdu, v něm vstoupili do bočních dveří… a tam už byly prostory redakce. Šéfové, tuším, v prvním patře. Na stejné adrese v jiných patrech pak sídlily noviny, deník Mladá fronta.

Společenská konverzace toho večírku klokotala v řadě místností i po chodbách. Z přítmí různých koutů se vynořovaly slavné postavy šoubyznysu, které člověk dobře znal z televize. Ovšem tentokrát viděny a vnímány z jiného úhlu pohledu než přes obrazovku.

Na židličce v růžku tiše skromně seděl Ivan Mládek a žmoulal jablko. Ptal jsem se jej, zda po absolvování VŠE také někdy pracoval jako inženýr ekonom. Prý ne. „Už na fakultě jsme hráli… a po promoci jsme už pořád jen hráli…,“ prozradil mi nejslavnější bendžista.

S šéfredaktorkou Čermákovou dlouho zachmuřeně a se sklopenou hlavou něco konzultoval Petr Janda z Olympicu.

Dvojice Šíp a Uhlíř (tehdy Hitšaráda a mnohé jiné) konverzovala na téma Jugoslávie. Kdo byl tehdy NĚKDO, ten jezdíval v létě k Jadranu do Jugoslávie, dnes Chorvatska. Já jsem tam v létě 1885 náhodou byl také – ne jako celebritní klient, ale jako průvodce cestovní kanceláře. Přidal jsem se k Šípovi a doplnil konverzaci historkou o lesním požáru, který jsem zažil na Makarské. Karel mi odpověděl, že je to zajímavé – ale řekl to tak nějak civilně, všedně – úplně jinak, než jsem byl zvyklý na jeho průpovídky z televizních pořadů.

Všude plno bylo hudebníka a skladatele Karla Vágnera. Jeden jiný návštěvník večírku, kutil a nadšenec do výpočetní techniky, mu tam tehdy daroval taký malý trolejbusek na baterky, který jezdil po LP gramodesce, uprostřed svého podvozku měl snímací jehlu a místo oken malé reproduktorky. Trolejbusek jezdil po nepohyblivé LP desce ležící na stole – a hrál. Hrál to, co bylo na té desce zaznamenáno. Myslím, že zrovna nějaký hit Hany Zagorové. Nevím, jak to ten kutil technicky vymyslel, že ten trolejbusek musel automaticky po objetí každého kolečka po gramodesce svými předními kolečky trochu více, tedy trochu ostřeji zatočit, aby stále jezdil přesně právě po těch stále se zmenšujících okruzích od kraje gramodesky k jejímu středu.

Třetí Karel – tedy Gott – na večírku zrovna nebyl, i když byl jistě mezi pozvanými. Kdyby byl, všimnul bych si jej samozřejmě na prvním místě.

Peter Nagy – čerstvý Zlatý slavík – byl odevšad žádán o autogramy. A tak s pýchou svého mládí, bylo mu tehdy šestadvacet, podepisoval stále další a další své fotografie nebo jen čisté papíry. „To je dněs akýsi autogramový děň,“ konstatoval rádoby skromně, avšak jistě s nemalou pýchou a hrdostí.

Jo – a ten kutil a IT nadšenec s trolejbuskem se jmenoval Tomáš Smutný. Žil na Benešovsku a byl fanda do videorekordérů, do tehdy začínajících „osobních mikropočítačů“ (Sinclair ZX Spectrum apod.) a do hracích strojů. Směl tehdy již omezeně podnikat – směl zákazníkům, zpravidla lidem od kolotočů – stroje takového druhu opravovat i brát za ty opravy peníze. Ovšem – jeho zákazníci směli být pouze z jeho okresu Benešov; tak tehdy hovořily právní předpisy. Později jsem se dozvěděl, že jednou za ním přišli s porouchanými stroji světští i z jiného okresu. On je odmítl, oni mu ovšem dali nůž na krk.  „Buď nám to opravíš, nebo…!!“ Tak jim to opravil. Někdo jej však udal a Tomáš Smutný šel na poměrně dost let natvrdo do vězení. To víte – zločin nedovoleného podnikání. Osmdesátá léta.

No a právě s tím Tomášem Smutným jsme bloumali po místnostech a chodbách redakce Mladého světa my dva bažanti ve světě slavných – a kulili oči, na koho slavného ještě narazíme. Vlastně – bažanti spolu bloumající jsme tam byli tři. Třetí do party byl jistý Franta Kocourek, svalovec z Brna, ha.

Zážitek to byl opravdu zajímavý – a otevřel mi do budoucna mnohé dveře. Nicméně nikdy jsem netoužil zůstat tam, kam ty otevřené dveře vedly, nějak natrvalo. Nakouknout – a pryč:

Národní divadlo prolezené od sedmého podzemního podlaží až nahoru ke koňskému sousoší triga, můj prst na páčce propadla během večerního představení, kdy jsem mohl jediným stiskem prstu poslat dolů z jeviště buď Františka Němce nebo Josefa Somra nebo Borise Rösnera… no, jednou zažít mi stačilo; jsou i jiné atraktivity než Národní divadlo.

Kancelář prezidenta Václava Havla na Hradě, jeho osobní pracovna, po stěnách dar přítele Billa Clintona, dar přítele Micka Jaggera a dary dalších… sedět v prezidentově křesle za jeho psacím stolem, přečíst si všechny štítky na jeho osobním telefonu – jen jen stisknout a automaticky se to vytočí a bude třeba pohotovost armády… jednou posedět stačí; jsou i jiné atraktivity.

A někdy jsem zaznamenal stejně zajímavé atraktivity nejen v centru dění naší země, ale i v té poslední chaloupce padesát metrů od hranice. A vůbec ve všech těch 75 ze 77 okresů naší země, kam mne kdy pracovní povinnost učitele vždy na několik dnů a nocí zavála.

Věřím, že laskavý čtenář mi omluví v tomto textu případné drobné nepřesnosti, dané časovou propastí oněch 36 let…  Kdyby snad, pak žádné z nich  jsem se nedopustil úmyslně…

Teď však budu naprosto přesný: Na závěr bych rád připomněl aspoň některé významné osobnosti redakce Mladého světa z té doby: Šéfredaktorka – Olga Čermáková; její zástupce – Jaroslav Vozobule. A dále namátkou: Josef Velek, náš první známý ekolog, Jiří Franěk, Dana Emmingerová (stále mladá píše i dnes na blog idnes, že), Roman Lipčík, Luboš Beniak, Radek John, Zdeněk Šálek... Martin Michálek a Honza Dobiáš (ti měli na starosti nás mladé dopisovatele – krajánky), fotograf Miroslav Zajíc (fotil mj. setkání Gorbačov-Reagan na Islandu) a další; sice dnes mnou nejmenovaní, ale se stejnou uctivou nostalgií vzpomínaní.

Na prvním místě v redakci Mladého světa však tito tři: fotograf Jan Šilpoch, který celý týden fotil na mém letním kurzu rychločtení v Šilheřovicích u Hlučína. Vladimír Nagaj, který mou přílohu – Kurz rychločtení – vkusně ilustroval.

A hlavně, hlavně šéf domácí rubriky Petr Trojan. Celý týden byl na tom letním kurzu; celý týden s přísností nejpečlivějšího kontrolora zkoumal, jestli v tom mém rychločtení není něco pavědeckého, pochybného. Sám na vlastní oči, pomocí dotazů na mé tamní žáky- techniky, žáky-lékaře, žáky-psychology…

A když zjistil, že je vše v pořádku, napsal a zařídil kolem mé výuky rychločtení, racionálního čtení a dalších technik rozvoje osobnosti toho tolik, že jsem se tomu mohl v relativním klidu věnovat další desítky let…