Morawiecki nepodá ruku Babišovi

Polský premiér odmítl jet na demografický summit do Maďarska, aby se tam nemusel setkat s českým premiérem. Platit do Bruselu pokutu dvanáct milionů korun denně, to se Polákům zajídá. Ale kdo má na té roztržce jaký podíl viny?

Podrobnosti o aktuální situaci najdete na webu idnes například tady. Ale ani nemusíte odskakovat, je to zpráva těchto dní a všeobecně se to ví.

Předesílám, že nemám ve vrcholných českých ani polských kruzích dostatek svých lidí ani nějaké skryté mikrofony. Následující řádky jsou tedy názorem běžného občana – pravda, poněkud vzdělanějšího v oblasti racionálního čtení, tedy mj. čtení mezi řádky, čtení hlubších vrstev textu, vystihování podstaty a příčinných souvislostí, ve čtenářském kritickém myšlení, v odhalování fake news apod.

Zatím to dopadá tak, jak si jistě ani Češi ani Poláci nepřáli a nepřejí. České obce se z té pokuty vody nenapijí, Poláky placení poškodí. Dobře se mají v Bruselu – na své horentní platy si zase něco přihráli pod sebe.

První impuls k roztržce jako laik vidím na polské straně: „Budeme těžit, rýt do hloubky třeba metr od hraniční čáry, voda a klid pro Čechy je pod naši rozlišovací úroveň…“

Jistěže jsme si to my Češi nemohli nechat líbit. Ale měli jsme chtít po Polácích vodu, a ne zavření dolu Turów. Přilehlá elektrárna zajišťuje sedm procent energetické spotřeby celé země, je na ní závislá řada životě důležitých institucí… nemocnice, školy…

Zkusme si to představit naopak: Polák by na Čecha podal žalobu, že Čech musí zavřít Škodovku. V Mladé Boleslavi, Kvasinách i Vrchlabí. Škodovka je zhruba obdobné procento ekonomiky naší země. Třeba by to Poláci chtěli z důvodu, že v autech značky Škoda se řadě Poláků špatně jezdí nebo že někteří v nich měli autonehody…

Kdybychom protestovali – jasně že jo a že velmi – Polák by nás chlácholivě poklepával po rameni, že přece máme ještě další automobilky a že ten výpadek výroby všech škodovek zvládneme nahradit. (Poláci mají ještě řadu jiných elektráren než tu na turówské hnědé uhlí.) Tu chlácholivou polskou ruku bychom ze svého ramene smetli hodně vztekle.

Existují přece určité zásady kvalitního vyjednávání. Topič v kotelně nebo uklízečka je znát nemusí, vrcholní představitelé státu vedoucí mezinárodní konfliktní jednání však ano, a to „v malíčku“.

První ze známých zásad říká, že druhou vyjednávající stranu nelze brát jako nepřítele, ale jako partnera. Partnera v hledání kompromisu přijatelného pro obě strany. Když je jednání bilaterální, když tedy jednají spolu (pokud možno ne proti sobě, ale spolu) dvě strany, tak jiného potenciálního spojence než tu druhou stranu na scéně nemáme.

Řekl někdo polské straně, našemu nebližšímu velkému spojenci, naléhavě a několikrát „podívejte se, ti lidé nemají vodu na na své zahrady, chybí jim voda na mytí, brzy i na pití… jsou to lidé jako vy…“. Dokázal jim to někdo sdělit aspoň polsky (jest, prosze, brak wody…), aby to v nich lépe zarezonovalo? Řekl jim někdo přátelsky „podívejte se, naléháme už popáté, a když nás nevyslyšíte, budeme nuceni k tomu, co krajně nechceme – podat žalobu na vás do Brusele; a komu asi připadnou ty peníze za pokutu? Brusel je hnízdo ekoalarmistů. A ekoalarmista bývá schopen a ochoten pro své peníze nejednou slušné lidi drsně šikanovat… To tu Brusel tak milujete, že připustíte, aby se ona napakovala…. a vy budete mít ho… (houby) a my taktéž.“

Možná to tak bylo, ale vůbec si nejsem jist. Nejsem si vůbec jist, že v dostatečné kvantitě, kvalitě a formě.

Další zásada vyjednávání říká, že za postoji (my vás budeme žalovat!) máme hledat příčiny (lidé nebudou mít vodu ani klid).

Postavil někdo slušně Polákům před oči a uši dvě varianty: „Buď platit co dva a půl měsíce skoro miliardu korun do Bruselu – pořád a pořád, dokud si nezničí svůj životně důležitý zdroj energie – anebo postavit na své náklady vodovod do Česka, přidat nějaké solidní protihlukové stěny a něco na ten způsob (podrobnosti neznám, ale hlavní věci jsou, věřím, tyto). Co je pro vás, milí bratránkové, lacinější a schůdnější?“

Napadlo někoho z našich vyjednávačů, že i kdyby zavření dolu Turów chtělo po Polsku dvakrát lidnatější Německo, tak že Poláci raději půjdou s ním do horké války? Natož když to zkusí třikrát méně lidnaté a rozlohou čtvrtinové Česko?

Polská tvrdohlavost je pověstná – je to veliká mocná psychická sociologická síla. Proč si ji stavět proti sobě, proč ji raději nevyužít ve svůj prospěch, v oboustranný prospěch?

Mám pocit, že poslední z mých absolventů kurzů vyjednávání a řešení dalších náročných komunikačních situací by toto zvládl lépe než první z těch dobře placených, kteří to způsobili.

Jsou i konspirační teorie – že tato relativně malá záminka vrazí klín mezi členy Vé čtyřky, že rozleptá v Bruselu nepříjemně vnímanou protiváhu stále agresivnějších starších zemí EU… Rozděl a panuj…

Každopádně, iritovat člověka s krásným našinecky znějícím příjmením Morawiecki se mi jeví daleko hloupější a daleko více krátkozraké než iritovat ty v Bruselu.

Které území je nám bližší – Morava, anebo nějaká „Von der Leyenie“?

A kde lépe a vroucněji zpívají hit Ivana Mládka? Za jeho „Józefa z bagien“ nás Poláci milují – a když v jakémkoliv sportu nehrají zrovna Poláci, tak se nadšeně hlasitě kibicuje Čechům.

Dovolte mi vyslovit skromné přání, aby to tak zůstalo.