Vinnetou po sté a prvé – tentokrát německá verze

Blíží se Vánoce – a ČT zařazuje hity filmové historie. Včera jsem si všiml, že na ČT 2 bude Vinnetou I ve dvou jazykových verzích. A tak jsem jej celý shlédl německy. Dojmy viz dále – a také prozrazení významu slova Vinnetou.

Během sledování jsem si všiml zajímavé věci: Když je stejný obraz doprovázen jinou řečí, vnímá člověk trošku jinak i ten celek; i v obraze si všimne takových detailů, které mu v desítkách českých shlédnutí stále unikaly. Jiný zvuk mění i vnímání obrazu.

Hudba a ruchy jsou ve všech jazykových verzích stejné – samozřejmě. A tak, když zazněly kultovní tóny geniální hlavní melodie skladatele Martina Böttchera, napadlo mne, že na stejné úrovni by dokázal u nás složit hudbu snad jedině Karel Svoboda. Tento český Mozart.

Když německy promluvili Vinnetou a časem i greenhorn Old Shatterhand, uvědomil jsem si, jaká je paráda český dabing. Jemné vyšší tóny Stanislava Fišera a zejména neopakovatelně zvučný baryton Vladimíra Ráže nás Čechy mohou navždy naplňovat hrdostí, že v naší řeči jsou oba pokrevní bratři  více praví a úžasnější než ve verzi německé a asi i ve verzích jiných. Je to podobné jako četník Cruchot Louis de Funes v namluvení Františkem Filipovským. Je četníkovatější.

Když poprvé otevřel pusu Bílý otec Klekí-petra, řekl i v českém znění „Guten Tag…“, čímž bylo českým divákům české verze jasné, že on je německého původu. Jak to ale bude v německé verzi? Čekal jsem. Tam všichni od začátku do konce mluvili jen německy (vedle nemnoha indiánských krátkých frází). Na té poradě u ležení budovatelů železnice však všichni stoprocentně německy. Německým divákům německé verze muselo tedy stačit ono „guten Tag“. Lex Barker vzápětí zahrál ve tváři příjemné překvapení.

Stejně příjemně překvapeně se v reálné situaci před časem tvářili čtyři Němčouři – dva postarší manželské páry – když u nás v horách jejich auto přibrzdilo u mne na okresní silnici. Chtěli se zeptat na cestu do svého hotelu – ještě nebyl internet. Já jsem byl oblečen tak, jak člověk bývá blízko svého domu, na zahradě, když dělá většinu dne nějakou špinavější práci v hlíně a se dřevem. Ale nikdo jiný u cesty nebyl – tak zkusili mne = toho olezlého otrhance, zjevně místního.

„Haben Sie, bitte, einen Wunsch?“ předešel jsem je, když sice stačili již stáhnout okénko, ale nestačili ještě otevřít pusu.

To se radovali! Jejda!

Poradil jsem jim přesně. A ještě jsem dodal důležité upozornění: „Noch eine kleine Bemerkung: Für junge Mädchen unter zwanzig Jahre ist in Ihrem Hotel Zutritt verboten!

„Bylo vám už dvacet, vzácné milostslečny?“ obrátil jsem se na dvě německé padesátnice, co se salašily na zadních sedadlech. „Sind Sie schon zwanzig Jahre alt, gnädige Fräulein?“

To bylo kroucení a smíchu… I jejich chlapi si z předních sedadel přisadili nějakou peprnou poznámku („… schon dreimal zwanzig…“)

No – ještě jsem jim správně staroněmecky zacitoval kousek z Goethova Fausta… a dodal, že toho chlápka z Weimaru, 1749 – 1832, mám docela rád.

Myslím, že si ti Němčouři svůj náhled na nevzdělané české vesničany aspoň trochu poopravili. Aspoň ti čtyři.

Ale zpět k německé verzi Vinnetoua I. Srovnáním jednoho dialogu v obou jazykových verzích je poznat, jak každý národ má svou hrdost. A je to scéna, když zraněný Old Shatterhand po mnoha dnech v apačském pueblu procitl z mdlob. Promluvila na něj Nšo-či.

Karl May v německém knižním originále píše, že Nšo-či promluvila „…in einem ziemlich geläufigen Englisch…“.

Ve filmu, v německé verzi, ovšem Old Shatterhand ocenil, že Nšo-či mluví docela plynnou němčinou. „Klekí-petra mne naučil…,“ vysvětlila sestra Vinnetoua. „No jo, on byl vlastně Němec…,“ objasnil si to nahlas pro sebe bílý lovec.

Ovšem v české filmové verzi v této scéně žádná řeč o Nšo-čině němčině není.

A není vyloučeno, že při vlastním natáčení v roce 1963 mluvila francouzská herečka Marie Versini francouzsky. A Lex Barker samozřejmě anglicky. (O tom, jakým jazykem kdy kdo na place mluvil, se vedou dlouhé diskuse – to by bylo na celý nový blog.)

Jen pro úplnost – v české knižní verzi ze šedesátých let se píše, že Nšo-či mluví anglicky. Jak to pravil velký Karl May, tak to respektoval jeho český překladatel Vítězslav Kocourek.

A ještě se člověk možná pozastaví nad tím, že Nšo-či má v psané němčině své jméno vyjádřené dvojnásobným počtem písmen než v češtině. Německy Nscho-tschi. Tedy – počítejte… n-s-c-h-o-t-s-c-h-i.

Teď o dvou věcech ve filmu, které mi kapánek vadily stejně v české jako v německé verzi.

První je, když lokomotiva pádí po narychlo postavených kolejích k saloonu, v němž se skrývá Santer a jeho banda. Všichni z lokomotivy vyskočí, jako poslední pochopitelně Old Shatterhand (který umí vše, tedy i řídit vlak) – a pak už ve strojovně není nikdo. Ale lokomotiva i pak píská a píská… Asi to v ní tahal za píšťalu nějaký duch. Nejspíše měl tehdy rejža Reinl pocit, že s pískáním to lépe vyzní. Znáte to: Režiséři, často poslabší ve školní matematice a fyzice, bez jediného úspěchu v jejich olympiádách, mívají často pocit; prostě POCIT. A protože na place, při postsynchronech i ve střižně oni velí, tak jejich POCIT je nad názory ostatních, ba nad přírodní zákony.

Druhá pro mne drobně problematická je ta scéna, kdy před říčním soubojem na život a na smrt náčelník Inču-čuna tomahawkem prosekal dno Old Shatterhandovy kánoe. Jednak mi bylo líto, že si zničil tak krásnou loďku. A jednak jsem se divil, že ta kánoe tak dlouho vydrží na hladině. Přece – když už v ní Old Shatterhand usilovně pádloval dávno po startu, tak bylo vidět, že Inču-čunou vysekaná díra má rozměry nejméně 10 x 4 centimetry. Zkuste udělat takovou díru třeba do dna plastového kyblíku a ten kyblík pak tlačit do vody ve vaně. Naplní se téměř okamžitě. Ale Old Shatterhand i s tou velkou dírou ve dně kánoe jel a jel a jel…

No – platí, že absolutním vítězům se jejich chyby nepřipomínají ani nekomentují. Ani u Rogera Federera, když suverénně vyhraje finále Wimbledonu, se nerozebírá, že ve druhém setu zkazil jeden lehký balon a ve třetím jednou udělal dvojchybu. V komentářích k vítězům prostě klady převažují stoprocentně.

A Vinnetou 1 byl absolutním vítězem v návštěvnosti kin v celém Německu za rok 1964!

Dojmů jsem měl ještě hodně, ale blogový článek nemá být dlouhý. Takže na závěr – ještě zbývá splnit slib z perexu.

Dlouho mne hnětlo, že neznám význam slova Vinnetou. Inču-čuna = Dobré slunce. Nšo-či je Krásný den. Old Shatterhand je Stará drtící ruka. Ale Vinnetou?

Teprve od nedávna mám jasno. A za pár vteřin budete mít jasno i vy. Tímto vám tlumočím vzkaz od nikoho menšího než od samotného Pierra Brice. On, Francouz, se časem naučil perfektně německy. A v rozhovoru pro jednu německou televizní stanici (snad ZDF, přesně už nevím) svou půvabnou němčinou řekl: „In der Sprache von Schoschonen, Winnetou heisst ´der Mensch´…“.