Klimatická konference v Glasgow nebo v Glasgowě?

Mohli se o ní z médií dozvědět lidé v celé naší zemi. V Praha, v Brno, v Kostelec nad Černými lesy, ba i v Prčice… Gramaticky jsou ovšem správně možné oba tvary – v Glasgow i v Glasgowě. 

Ale úděsné pro mne je, jak všichni bezmyšlenkovitě kopírovali jen tu první možnost.

Asi už nikdo nezjistí, kde se objevil ten tvar slova Glasgow v souvislosti s nedávnou klimatickou konferencí poprvé. Ve zprávách ČTK? Ve vysílání České televize?

Mně to příliš česky neznělo, tak jsem si to raději ověřil. Jeden věrohodný jazykový zdroj říkal, že „v Glasgow“ je častější a  „v Glasgowě“ méně časté. Jiný seriózní jazykový zdroj připouštěl obojí jako naprosto rovnocenné, stejně frekventované.

Ono ani tak nejde konkrétně o toto velké skotské město, ale problém je hlubší. Jde o bezmyšlenkovité přebírání něčeho, co se objeví v médiích, v mainstreamu. Přejímání dalšími žurnalisty ve všech sdělovacích prostředcích, přejímání různými blogery, přejímání kdekým.

Jímá mne smutek, že se v souvislosti s klimatickou konferencí nikdo o ten druhý, rovnocenný tvar („v Glasgowě“) ani veřejně nepokusil. Bez uvažování opsat, obšlehnout – to je velká zavrženíhodná tradice z našeho nedůsledného školství, které reálně toleruje nejen to nevinné ojedinělé nouzové, ale i velké a soustavné opisování. Tedy vykrádání duševního vlastnictví mezi žáky. Děje se tak citelně více než ve vyspělých státech. A lidé si to s sebou pak nesou do praxe.

Až když je opisování velmi závažné, až když někdo opíše bez řádné citace třeba podstatnou část své diplomové práce, nastane diskuse, zda by neměl vrátit titul anebo plat, který dostával v práci, na niž je kvalifikací právě ten jeho titul. Nebo jeho nadprůměrná bezúhonnost. Zda by neměl opustit ctihodný post ministra, poslance, starosty…

Tato nechvalná tradice se u nás mezi lidmi prohloubila po velkých krádežích fyzického majetku – po znárodnění velkých firem v roce 1945 a zejména po velkém znárodnění téměř všeho po roce 1948. Náš tehdejší velký vzor, Sovětský svaz, neuznával duševní vlastnictví snad vůbec. Platila tam například tzv. „svoboda překladu“ cizojazyčných knih, tedy svoboda krádeže bez autorovy licence. A ani geniální konstruktér Michail Kalašnikov nedostal za vývoj svého úžasného a všude možně používaného samopalu nic více než běžnou (= ubohou) mzdu nekreativního člověka.

V civilizované zemi však platí: Duševní vlastnictví není však svou podstatou méně chráněné, méně rovnoprávné vůči fyzickému. Rokem 1989 ani pozdějším vývojem však rabování duševního vlastnictví u nás neskončilo.

A tak si můžeme jen povzdechnout, kam ta tolerance zlodějiny, kam to tolerování až preferování zlodějů povede. Můžeme si povzdychnout, jak hodně lidí se ještě diví, že to autorům vadí. Můžeme si povzdechnout v Praha, v Karlovy Vary, v Kostelec nad Černými Lesy, ba i v té poslední Zlámaná Lhota.