Štěstí = realita mínus očekávání, Š = R - O

Nedávné události kolem redukce hlasů skupiny Ortel a kolem reakce skupiny Kabát na tuto redukci znovu potvrdily důležité objektivní zákonitosti lidské psychiky, vnímání, konání. Bude dobré, když je budeme znát obecně, protože...

...protože podobné situace v jiných oblastech jistě brzy přijdou zase.

Sdělení z nadpisu se dá zapsat, jak vidíte, nejen slovně – dá se zapsat matematicky, tedy formou matematického vzorce v psychické oblasti, tedy formou psychovzorce:

Š = R – O

kde Š znamená štěstí, R znamená realita, O znamená očekávání.

Zmíněný psychovzorec je přisuzován americkému odborníkovi na motivaci a prokrastinaci Timu Urbanovi. Zdroj tohoto tvrzení je v závěru článku o generaci millenials, tj. zde. Nejspíše bych nesouhlasil s výrazně nadšenými slovy toho odkazovaného článku o tom, že tato rovnice „dává děsivý smysl“ – připadá mi to přehnané. Ale to je maličkost.

Na této rovnici je jistě kus pravdy. A dají se jí vysvětlit i události naznačené v perexu tohoto článku.

Typický občan tohoto státu očekává u tradiční seriozní ankety Zlatý slavík, že pořadatel spočítá všem všechny došlé hlasy. To je očekávání. Realita je však taková, že někomu byly hlasy zredukovány. Realita je tedy horší než očekávání, výsledek rovnice je záporný, tj. „antištěstí“, tj. naštvanost – a lidé dávají té naštvanosti hojně průchod například v internetových diskusích.

A dále: U vítězné skupiny Kabát bylo původně očekávání takové, že nejspíše k tomu budou mlčet. Realita je však taková, že Kabáti se veřejně nahlas ozvali ve smyslu, že takovéto vítězství by je netěšilo. Realita je lepší než očekávání, výsledek rovnice je kladný, lidé z toho mají dobrý pocit – a nešetří vůči Kabátům slovy uznání. Pro Kabát je to lepší než mohutná nákladná klasická reklama. Chtít spravedlnost i tehdy, když mi prosazení spravedlnosti způsobí újmu, to je dnes tak vzácná květinka, že to výrazně překonává všeobecné veřejné očekávání v silné míře.

Je to tak příjemné překvapení, jako kdyby politik obviněný ze zneužití veřejných peněz ještě před vynesením soudního verdiktu sám ty peníze vrátil, sám by přidal desetinásobek této sumy ze svého ve prospěch slušných lidí a sám by si šel na pár let sednout do vězení.

Tady bych mohl svůj dnešní článek končit. Je zde však ještě jeden důležitý moment.

Na Timově Urbanově psychorovnici je, jak jsem uvedl, kus pravdy. A kus pravdy není celá pravda.

Podle jeho rovnice, kdyby realita se přesně rovnala očekávání, tak štěstí je rovno nule, čili štěstí není. Ale:

 –  Co když třeba pevně očekávám, že úspěšně dokončím lékařskou fakultu - a realita je taková, že ji skutečně dokončím. Mám při slavnostní promoci nulový pocit štěstí? Jsou i moji gratulující rodiče a další příbuzní a známí při té promoci zcela bez pocitu štěstí?

-  Co když jsem třeba Rafael Nadal, co když pevně očekávám, že vyhraji French Open – a realita bude taková, že ve finále skutečně zvítězím? Řeknu pár chvil po vítězném míčku do mikrofonu obecenstvu s kamennou neutrální tváří, že jsem nulově šťasten, protože realita je rovna mému očekávání?  Vzpomeňte na body language kteréhokoliv tenisty právě zvítězivšího ve finále grandslamu – to má k emoční neutralitě velmi, velmi daleko.

A jsme u obecného problému všech neexaktních, nematematických věd, tedy u problému též humanitní vědy psychologie. Vše je jen do jisté míry. Na všem je kus pravdy, ale nikoliv pravda celá.

Na mém prvním studovaném vysokoškolském oboru systémové inženýrství (systémový inženýr tehdy znamenalo koordinátor mezioborových týmů neboli manažer) bylo samozřejmě vedle převažujících věd matematických a technických i různé psychologie hodně. Těšil jsem se na tyto předměty velice. A hned v prvních minutách první přednášky pana docenta psychologie jsem dychtivě poslouchal jeho definování základních pojmů – schopnost a dovednost.

Pan docent pěkně názorně vyjmenovával schopnost stát na lyžích, schopnost odrazit se hůlkami, schopnost udržet rovnováhu, schopnost zatočit doprava nebo doleva, schopnost zabrzdit.. – a uzavřel ten souhrn jako dovednost lyžovat.

Dobře, řekl jsem si. Rozumím. Souhrn řady schopností je dovednost. Schopnost je část, dovednost je celek. Schopnost je prvek či podmnožina, dovednost je celá množina, celý systém.

Ovšem pan docent pokračoval. Jmenoval dovednost sešlápnout brzdu, dovednost přidat plyn, dovednost točit volantem, dovednost sledovat ubíhající cestu před sebou, dovednost zapnout blinkr... a celé to shrnul jako schopnost řídit auto.

Takže je to naopak? Souhrn dovedností je schopnost?

Pan docent to naštěstí vysvětlil. Citoval jen pojetí jiného zasloužilého odborníka, jiného univerzitního profesora psychologie.

To jsem měl tedy tehdy ještě štěstí. Později jsem se totiž setkal přímo nebo nepřímo z doslechu s řadou humanitních zabedněnců, kteří měli jedno z možných protichůdných terminologických pojetí za to jediné možné správné. A za to jiné (stejně oprávněné) třeba vyhodili studenta od zkoušky.

A brzy jsem pochopil i příčinu takovéhoto terminologického zmatku. Terminologie bývá v učebnicích vždy podle těch nejzasloužilejších profesorů. A než člověka jmenují profesorem, tak musí sepsat a obhájit řadu písemných odborných prací – bakalářskou, diplomovou, habilitační, řadu knižních a nevím jaké ještě. A co je při tom nesmlouvavý požadavek zadavatelů? Shrnout všechny definice určitého pojmu od všech významných předchůdců – a přidat nakonec něco originálně svého. Tedy ke sto padesáti již existujícím definicím určitého důležitého pojmu ještě definici stojednapadesátou. Aťsi třeba rozpornou vůči mnoha těm předchozím stávajícím, hlavě ať je nová. Bez prvku novosti v diplomové práci nebude diplom, nebude doktorát. Co má pak chudák diplomant dělat než přispět dalším dílkem k bahnité rozbředlosti neexaktní vědy?

A tak já, člověk zabývající se mj. též motivací, deprokrastinací, úspěchem a zdarem v lidském trmácení se za štěstím, pročítám to množství takovýchto prací a názorů. Brodím se v tom až po krk a žasnu: co je a co není motivace, co je a co není stimulace, co emoce, postoje, zájmy, hodnoty, incentivy, coping, co pohnutky, co pobídky...

Ještě že už nepodléhám pokušení se to z těch vysoce odborných statí učit a pamatovat si to; protože vzápětí narazím na jiný zdroj, tvářící se přinejmenším stejně seriózně – a tam je všechno jinak. Učení by se ukázalo zbytečným.

A jak se dovedou zastánci těch humanitních částečných pravd mezi sebou hašteřit, vzájemně srážet až urážet?! Kolik lidí takovýmito diskusemi stráví většinu své odborné pracovní kariéry? Kolik času, energie a peněz na různá setkání, konference, sympozia, kongresy s cestováním řady účastníků přes půl světa? Jak úmorně únavné je leckdy, když jste nuceni to všechno mlácení slámy poslouchat s matematickým vědomím, že k jedné pravdě nikdy nelze dojít...!

Žerte se a perte se! Ale ne za peníze daňových poplatníků...

Aktuálně v dnešní době: Co je dvoření se dámě a co sexuální obtěžování? Co je spravedlivá rovnost v odměňování, co je nezdravá platová nerovnost ve prospěch jednoho pohlaví na úkor druhého? Co je multikulturní obohacení a co zločinný střet kultur? Co je genderově správné a co ne? Co je respektovaná pohlavní odchylka a co prasečina? V prostředí neexaktních definic to hašteření nikdy nebude mít konce

Tuto neurčitost humanitních věd jsem si vyřešil (nikoliv dokonale, ale pouze uměním prakticky možného) už dávno takto:

• Používat zdravý selský rozum.
• Kritériem správnosti je praxe. Nejdříve moje osobní, než začnu poučovat druhé – a pak praxe mých žáků a čtenářů; nejlépe praxe mnoha tisíců lidí a několika desítek let uskutečňování rad a vědění.
• Psychologii přiměřeně matematizovat, zavést do toho zmatku co nejvíce jednoznačné exaktnosti. Věřit matematice.

Čtenáři mých knížek vědí, jak mám s pomocí těchto zásad třeba ošetřeny případy, kde selhává psychorovnice Tima Urbana, absolventa Harvardu.

Tímto je zdravím – a neméně srdečně děkuji úplně všem, kteří dočetli až sem a aspoň trošku se zamysleli.