Revoluce ve čtení?

Čtecí metoda „genetická“, „globální“, „analyticko-syntetická“, jiná? Která je pro vaše dítě nejlepší? Reaguji. Protože dnes vyšel na toto téma velký článek na titulní straně tištěné MF Dnes. Autorkou je Kateřina Frouzová, název je „Revoluce ve čtení: konec slabikářů“.

Článek se snažil tvářit co nejvíce objevně převratně. Bodejť ne, jeho hlavním úkolem je upoutat kolemjdoucí u stánku s novinami, aby, jati neodolatelnou zvědavostí, zakoupili celý výtisk. Jaká je ale střízlivá skutečnost?

Nejdříve ke zmíněnému článku. Na internetu jsem jej bohužel nevygůgloval, takže sem nemohu dát prolink. Zkusím ale jeho obsah stručně shrnout. A třeba se časem někde na internetu objeví.

Článek se týká dětí prvního stupně ZŠ, tedy výuky základních čtenářských dovedností. Chválí metodu, kdy dítě se neučí číst po slabikách, ale čte slova, sousloví a věty nahlas po jednotlivých písmenech. Cituje paní Martinu Grycovou, spoluautorku úplně nové učebnice této metody, nazvané genetická metoda.

Dovolte mi zde, s úctou a respektem ke všem kolegům zabývajícím se čtením, přidat svůj pohled. Tedy pohled člověka, který komplexně zkoumá práci mozku s textovými informacemi už desítky let, odučil tisíce lidí a napsal k tématu řadu knih, časopiseckých článků, ba i jeden televizní vzdělávací seriál. Člověka, který právě díky tak dlouhé praxi dobře ví, že čtení není matematika a nikdo si zde nemůže dělat absolutní patent na rozum.  Dále bude tedy rozveden názor jednoho člověka; nic míň, nic víc.

Klasická výuka čtení od první do páté třídy našich základních škol představuje vlastně sled tří mozkových vnímacích integrací.

První integrace je slučování různých jednotlivých čáreček a obloučků, „hůlčiček“ a „bříšek“, do jednotlivých písmen. Prvák se brzy naučí, že nemusí očima vnímat 1) jednu dlouhou svislou čáru, 2) jednu kratší šikmou vycházející ze středu té dlouhé doprava dolů, 3) jeden malý půlkruh přilepený zprava k horní části té svislé dlouhé čáry. Ale – že se na všechny tyto tři „záležitosti“ může podívat jedním upřením pohledu, že může najednou celý ten smysluplný systém tří „čáreček“ okem navnímat, zaostřit, zaclonit, poslat přes sítnici zrakovým nervem asi 20 cm daleko až do týlního laloku mozkové kůry. A tam už číhá chytrý „pan mozkový porovnávač“, který tento vjem připasovává k tomu, co už má človíček z dřívějška ve své paměti. Čím lépe je to už v paměti z dřívějška uloženo, tím je přirovnání rychlejší a jistější. Prvák si pomyslí, a nejspíše i nahlas vysloví pěkné „R“.

Navnímání celku je třikrát kratší než navnímání tří „hůlčiček“ po sobě. Biochemické procesy v oku a zrakovém nervu totiž mají své konstantní rychlostní parametry. Avšak mozkové zpracování je mnohem rychlejší. Mozku se totiž předkládá celé písmeno, tedy něco, co má hlubší význam než každá jednotlivá „čárečka“.

Druhá integrace je totéž o úroveň výš – od písmen ke slabikám. Už během první třídy se žáček učí navnímat místo „P + O + K“ najednou celou slabiku „POK“. Opět je oční navnímání a nervové doručení do týlního laloku mozku třikrát rychlejší, opět je myšlenková analýza snazší. Slabika POK nese více informací než jen pouhé jedno písmeno z něj.

Třetí integrace je ještě o jednu úroveň výš – od slabik k celým slovům. KO + LEČ + KO navnímají oči třikrát pomaleji než najednou KOLEČKO. A mozek to celé slovo zpracuje neskonale lépe než slabiky postupně po sobě. Slovo má už svůj význam zcela jednoznačně; je možné jej myšlenkově asociovat s tvarem (barvou, vůní, zvukem, pocitem, konkrétní minulou zkušeností…). Asociovat znamená myslet. A – o myšlení, o tom to čtení přece je.

Třetí integrace poznenáhlu po krůčcích začíná již brzy po začátku první třídy („Ema má mísu“ se čte snad už během září). Vrcholí pak ke konci páté třídy, kdy mozek má ve své paměti zhruba třítisícovou základní slovní zásobu mateřského jazyka v celých slovech. Páťák čte běžné čítankové texty, jako když se volným tempem mluví. Zhruba 100 slov za minutu. Už nepísmenkuje ani neslabikuje.

Páťák je asi třikrát rychlejší než nějaký hypotetický nedouk, který by jen slabikoval; devětkrát rychlejší než hypotetický písmenkující nedouk,; sedmadvacetkrát rychlejší než hypotetický „hůlčičkující“ a „bříškující“ jedinec. To je co do tempa čtení. (Násobky jsou přibližné – nezjednodušuji zde však, abych zkreslil, ale abych stručně a názorně vysvětlil.) Co do kvality myšlenkového zpracování je to u něj také mnohem snazší a lepší – ale rozhodujícím faktorem je zde celoživotní sečtělost, vzdělanost, rozhled, inteligence, kreativita.

A pak přichází dokončení základní a střední školy, dospělý věk, záplava textů a potřeba racionalizovat jejich vnímání a myšlenkové zpracování. Miliony duševně pracujících lidí se o to pokoušely a pokoušejí. V drtivé většině případů tak, že zůstanou na oné úrovni třetí integrace – a snaží se zrychlit pohyb očí po řádcích, odstavcích, stránkách. A přitom se „tak nějak snažit, tak nějak soustředit a z obsahu toho textu co nejvíce mít“. Pak toho má mozek samozřejmě naráz moc – a stávkuje. Myšlenkové zpracování je povrchnější, dostavuje se i nekomfortní pocit spěchu. Čím bleskovější pohyb očí po řádcích, tím větší „nic“ máme z obsahu.

Metoda rychlého čtení, známá též pod synonymickým novotvarem „rychločtení“, učí lidi nad 11 let věku neustrnout na úrovni třetí integrace, ale logicky ovládnout integraci čtvrtou. Tedy – od jednotlivých slov ke slovním spojením. Oko po určitém zácviku na rozšiřování periferního vidění je schopno najednou navnímat na čteném řádku zhruba čtyři, pět centimetrů šíře textu. Změřte si pravítkem v knize, kolik je to slov. A opět – smysluplná fráze se navnímá očima a asociuje v mozku mnohem rychleji a hladčeji než jedno slovo separátně po druhém.

Výše popsaná čtvrtá integrace je jedním z tajemství toho, proč se může člověk naučit zrychlovat do značné míry rychlost i chápavost čtení najednou.

Avšak těch stejně důležitých „tajemství“ profesionálního rychločtení je mnohem více. Týkají se hlavně práce mozkové kůry, očí už ani tak ne. Uvedu tyto „zbraně školeného čtenáře“ jen příkladem, namátkou, jednoduše a lidsky znějícím popisy (i když těmi odborně cizokrajně znějícími termíny bych dovedl „zamachrovat“ také):

-          Pravidlo koncentrované kreativní mobilizace předchozích znalostí a zkušeností s tématem v několika málo vteřinách, když už známe nadpis (titulek, předmět a odesílatele mailu, jiné okolnosti ohledně textu atd.) a oko se ještě nezakouslo do prvních slov vlastního textu. (Zde se rozhoduje o výsledném čtenářském výkonu zhruba ze 60%; školený rychločtenář už ani tak nečte zjišťovacím stylem, ale již při svém prvním čtení daného textu jej spíše „dočítá, ověřuje a doplňuje staré známé“.)

-          Pravidlo „podvědomého mozkového hlídače“, který nás i při vysokém tempu čtení upozorní vždy, když se čtený text byť v maličkosti rozchází s naším namobilizovaným předobrazem textu.

-          Pravidlo „když po rychlém přečtení nevím, co v textu bylo, tak vlastně vím“. Vysvětlení je toto: Když nás podvědomý hlídač neupozornil, je to skvělá informace o tom, že skutečný obraz textu se nelišil od předem namobilizovaného předobrazu. Naši vědomost o textu tedy můžeme „vytáhnout z jiné mozkové kapsy“, ale máme jistotu, že je to ta stejná správná.

-          Pravidlo „Nehledejte v textu zoufale a uspěchaně nové poznatky, ale nechte se textem v klidu obsloužit – stejně jako host v dobré restauraci nemusí netrpělivě mávat na číšníka, ale pohodlně si počká, až on přijde k jeho stolu a zdvořile se ukloní a splní mu přání“. S jeho užitím mizí při rychločtení pocit nekomfortního chvatu.

Všechny tyto a desítky dalších vhodných schopností, dovedností a návyků už přes čtvrt století naplňují nadšením absolventy mých kurzů, které jsem si kdysi sám od píky sestavil, ověřil a stále je vylepšuji. Vše zde jde ruku v ruce s dalšími schopnostmi komplexní mozkové práce s textovými informacemi, schopnostmi správného myšlení, komunikování. Což může mít různé zajímavé důsledky; o některých se dobře dočtete v mých minulých blozích.