Prokletí image

„Ještě více nás berte na hůl, ještě více nás šiďte,“ volají lidé v roli zákazníků. A to kupodivu i řada lidí vzdělaných, inteligentních, zkušených. „Reálnou solidní cenu za vaše zboží nebo službu od vás slyšet nechceme, nad reálnou cenou se ušklíbáme. Ale když od vás kupujeme předraženě, to si lebedíme.“

Proč má prostředí nějaké prodejny být hezké, rozzářené, vybavené nelevnými předměty podle poslední módy?

Do jisté míry se tím dává najevo, že daný nabízitel si zákazníka váží. Ale jen do jisté míry. Všeho s mírou – a čeho je moc, toho je příliš.

Jistě nepůjdete s radostí kupovat chléb nebo boty tam, kde to silně smrdí a všude je spousta bláta. Ale věčná honička za nejmodernějším designem a drahým zařízením nejmodernějšího data výroby – to už většinou svědčí o jediném: Nabízitel nemá špičkovou kvalitu svého zboží nebo služby plus úměrnou cenu – a aby odvedl pozornost zákazníka od pečlivého zkoumání poměru kvality a ceny, tak přehlušuje jeho smysly imidžem.

„Dáte si kávičku? Je samozřejmě gratis, na účet naší firmy,“ šveholí prodavač nebo prodavačka v imidžovém odění… Samozřejmě je to na váš účet, tu kávu zacvakáte ze svého nejméně desetinásobně v ceně koupeného zboží.

Nedávno mi jeden důvěryhodný spolupracovník sdělil: „To víš, když někdo přijede na jednání v BMW, tak je to borec. Když přijede v škodovce 105L, tak udělá první dojem velmi špatný.“

Já osobně bych nebyl ani pro jednu krajnost. Tu stopětku L bych asi nebral, ale dobrou fungující octavii nebo i fabii už ano. A u příchozího vysedajícího z černého BMW bych hned pojal podezření: „Ten bourák ti mám v naší obchodní dohodě platit?“ Příchozí „bavorákovec“ by se musel  jo hodně snažit, aby mne osobně při jednání přesvědčil, že přes své černé BMW je férový a nepředražující člověk.

Nevím, proč se už dávno naše děti neučí povinně ve školách: „Pozor, nápadně lesklá imidž a barevnost – tady je asi něco v nepořádku.“

Učitelé by mohli své argumenty proti nápadné imidži podepřít i kulturní historií. Voskovcova a Werichova (a Ježkova) písnička „Šaty dělaj člověka“  je přece kritikou, nikoliv jen popisem toho stavu, kdy „zloději ve fraku každý věří“.

Ale komu by se chtělo tlačit na to, aby se naše děti učily správné věci, že? Je zvláštní, jak velká, jak drtivá část obyvatelstva – i vzdělaného, inteligentního a zkušeného – mávne v řadě případů smířeně a rezignovaně rukou.

Prosím, ať si každý rezignuje, jak chce. Ale – sorry – svědomitý učitel do morku kostí, ten rezignovat nemůže. Učitel je přece ten, kdo prosazuje správnou věc  i tehdy, když většina lidí kolem to ještě neví nebo nevidí.

A tak – mějte se hezky – a pozor na přehnané imidžovce.