Pro všechny blogery a diskutéry – kritika nebo urážky?

Každý má právo druhého kritizovat, nikdo nemá právo druhého urážet. Kde asi leží hranice mezi kritikou a urážkou? Až zase budete po přečtení nad nějakou diskusí uvažovat, do které ze těchto kategorií určitý diskusní příspěvek zařadit, přijďte se znovu zamyslet na tento blog.

Především: Při rozhodování, zda příspěvek je kritikou nebo urážkou, se pohybujeme v oblasti psychologie komunikace. To není (na rozdíl od matematiky, fyziky) exaktní věda. Takže zde neexistuje jediná pravda. Vše je tudíž více či méně zpochybnitelné.

I každý argument z tohoto blogu.

Ale i každý protiargument z diskuse k tomuto blogu, ha!

Dovolím si dnes uvést k tomuto tématu pár vzájemně nezávislých postřehů. Chtěl bych především inspirovat ostatní v diskusi.

1. Sám jsem vychován k opatrnosti při kritizování druhých. Profesně jsem vyrůstal mj. na knihách Dale Carnegieho. Jeho největší bestseller „Jak získávat přátele…“ jsem v roce 1991 překládal do češtiny jako první překladatel nejnovější verze originálu po roce 1989 (a na přání nakladatele komentoval a porovnával s českým know-how motivační komunikace).  Jedna z klíčových zásad Carnegieho v předválečných překladech do češtiny zní: „Nekritizujte, neposuzujte – nikdo se necítí vinen.“ V americkém originále to začíná na „Don´t criticize, don´t condemn…“. Takže jsem tehdy byl na vážkách, zda (na rozdíl od svých kolegů překladatelů před rokem 1939) nezvolit formulaci „Nekritizujte, neodsuzujte…“.

„Odsoudit“ totiž znamená „negativně posoudit“. Pozitivní posouzení – to není odsouzení. Bylo mi jasné a zcela jsem souhlasil s Carnegieho odůvodněním, že odsuzovaný člověk přestává komunikovat o věci, ale zcela se soustředí na obranu svého ega. Po věcné stránce diskuse tedy ustává. I hromadný vrah volá u soudu: „Jsem nevinen. Chtěl jsem jen bavit lidi, když o mně byly články na prvních stánkách novin.“

Život je složitý, historie našeho státu má za sebou poměrně čerstvě několik nechutných kapitol – a ty nechutnosti ve  stejné nebo zmutované formě přežívají do každodenní současnosti. Takže – každý kritizovaný si v momentě kritiky hravě vzpomene na „nějakého ještě většího hajzla, než je on sám - a přitom vůbec nepotrestaného“. Tedy – na někoho, kdo se zachoval hůře, než je kritizovanému vytýkáno. A tímto porovnáním se kritizovaný brání: „Když jeho nepotrestali, tak ani mne.“

Chci-li tedy kritizovat běžného člověka, měl bych (coby své morální oprávnění) být hodně andělským člověkem, hodně podobným Mirkovi Dušínovi. Chci-li kritizovat piráta silnic, který jede po dálnici 170 km/h, mohu to udělat, když jsem zcela výjimečně maximálně dvakrát za rok jel v úseku s nesmyslnou alibistickou značkou „30“ rychlostí 35 km/h a vydržel vzteklé problikávání všech ostatních, kteří tam jedou skoro 50. Ale už stěží mám morální oprávnění toho piráta kritizovat, když jezdím na přehledné rovné široké městské ulici, policisty nehlídané, celkem pravidelně 60-65 km/h – tak jako drtivá většina ostatních.

Jsem-li běžný člověk, mohu morálně oprávněně kritizovat jen dosti citelného darebáka. Pokud jsem sám častěji než jednou za rok zkusil ve škole opisovat, chytat nápovědu (nebo sám napovídal nebo nechával opsat, což běžní lidé v Česku dělají), těžko mohu oprávněně běžného slušného blogera v diskusi napadat neuctivými výrazy „vyvedu vás z omylu“, „to jste tedy notně přestřelil“, „nehrajte si tady na odborníka“, „podvádíte čtenáře“ apod. Nebo dokonce výrzy tvrdšími. Nemám totiž řádně zameteno před vlastním prahem. Kritizuji třísku v oku druhého – a pomíjím břevno v oku svém. Tak to nějak říká bible.

2. Dobrou inspirací, do jaké míry je ještě slušné a morálně oprávněné kritizovat, je třeba svět vrcholového sportu. Nedávno jsem slyšel špičkového českého tenistu Tomáše Berdycha (tehdy cca šestého na světě v žebříčku ATP) říkat zhruba toto: „Když začne povídat Roger Federer o tom, jak se správně hraje bekhend, tak sám jsem tiše jako pěna a nic nenamítám. Nedovolím si to zpochybňovat, kritizovat. Protože on je na světě první nebo druhý – a já jsem až šestý.“

Obdobnou inspirací jsou světy umělců. Herecká omladina se hádala, co je v jejich profesi správné a co ne – a pak přišel pan Kemr a řekl: „Je to tak a tak.“ A nikdo z omladiny už ani nepípl. Ba ani si nedovolil vnitřně nesouhlasit – byl by vyřízený před všemi ostatními z branže i před sebou samým. Obdobně v popmusic si (naštěstí) dnes už málokdo dovolí být sprostý na Karla Gotta.

3. Z toho tedy může vyplynout jakýsi závěr: Když kritizuješ ty druhé lidi, kteří zjevně sahají pod úroveň tvé vlastní osobnosti (inteligencí, vzděláním, celoživotními výsledky práce, dodržováním zákonů, slušností svého života apod.), tak je to kritika, tedy legální věc. Když kritizuješ lidi nad úrovní své osobnosti, je to na pováženou – a to tím více, čím více tě kritizovaný převyšuje. Tím více jsou to urážky. Tedy něco nelegálního, za co může urážející viník být i soudně stíhán a odsouzen (pokuta, příkaz veřejné omluvy atp.)

4. Zvláštním případem nemravné hyperkritiky je to, co nazývám „internetová kanálie“. I v diskusi pod zdejšími blogy se toho najde dost a dost - i mezi tím nesmazaným. Jsou lidé natolik zakomplexovaní, natolik v amoku ze své závisti a nenávisti ke všemu, co je převyšuje (což bývá většina jejich spoluobčanů), že z blogu přečtou jen nadpis a pár řádků – a už v diskusi autora blogu urážejí. Redaktor MF Dnes Vladimír Kučera (docela ho uznávám jako slušného člověka) o tom dne 28. 12. 2011 na straně A8 napsal. Cituji: „Před časem mi jeden historik řekl o udáních, která nalezl při studiu materiálů z gestapáckých kanceláří; připomínají řadu příspěvků v internetových diskusích. Stejná zamindrákovaná anonymní nenávist.“

Takže si každý dovede představit, jakou roli ve společnosti by asi hráli ti hyperkritici, vyznavači stylu „internetové kanálie“, kdyby nastala nová totalita. Byli by někým na způsob konfidentů gestapa.

 Až zase, přátelé, někdy narazíte na jejich slovní zvratky, přidejte v reakci jen značku PKG. Potenciální konfident gestapa. A všichni, co čtou tento blog, už budou vědět, která bije… :-)

 Závěrem:

No, měl jsem připraveno ještě tak mnoho střípků k tématu, že by to vydalo spíše na kratší knížku než na blog. Třeba někdy příště.  Tady a teď by to bylo příliš dlouhé.

Zatím je tedy moje úvaha hodně nekomplexní. Vy považujte tyto řádky za startující inspiraci. A pokračujte v diskusi. Nebo se aspoň tiše zamyslete.

Přeji vám v novém roce co nejvíce férové a důstojné komunikace s lidmi.