Poselství Jana Husa k dnešku

Trochu se bojím, že následující řádky budou znít jako klišé. Ale – nedá se nic dělat; dokud bude Zlo nad Dobrem vítězit, dokud budou převažovat trendy k prohlubování toho vítězství Zla, tak jsou i určitá klišé nutná.

Nebuďme však zase příliš cyničtí. Pokrok jde kupředu, morálka se postupně upevňuje. Máme neporovnatelně větší pocit bezpečí než lovec mamutů před desetitisíci lety, ba i větší pocit bezpečí a práva než středověký nevolník před stovkami let.

Na křižovatkách lidských zájmů – viz silniční provoz – dnes jede jako první v drtivé většině případů ten, komu naskočila zelená. Ten s červenou na semaforu čeká, i kdyby třeba citelně spěchal. Proto je pravděpodobnost zabití se nebo zmrzačení se v případě, že sednete za volant a vyjedete, mnohem menší než jedna polovina. Ba jsou to tisíciny promile.

Toto dobro je třeba dotáhnout do všech oblastí života – a vyřešeno je 99 % problémů, o nichž zde píše drtivé většina blogových článků, mnohdy s vášnivým zaujetím a spravedlivým rozhořčením.

Zkrátka – civilizovaná společnost se seriózně domluví na určitých pravidlech, která minimalizují rizika života. Ta pravidla jsou k mání pro každého, kdo umí číst; říká se jim zákony, přesněji právní normy.

A životaschopné je jediné: Tyto právní normy za každou cenu dodržovat. Dodržovat, i kdyby vám hrozila sebevětší újma. I kdyby vám hrozila obrovská finanční ztráta, zničení celoživotní kariéry. I kdyby hrozila smrt upálením ve strašných bolestech. Tak nám to odkázal Mistr Jan Hus, jehož statečný konec si dnes a zítra připomínáme.

A co když mají právní normy tendenci být špatné, absurdní, škodlivé? Pak je vhodné samozřejmě zákonnými prostředky protestovat – ovšem za současného dodržování oněch norem. Obejít špatnou právní normu – to znamená nezadržitelně vyvolat a šířit nákazu, že to ostatní začnou dělat také. A pak nastává, jak známo a mnohokrát popsáno, „efekt rakovinného bujení“. Tj. s obcházením se přidá druhý, třetí, desátý, stý... a obcházení je stále hrubší a neomalenější. Brzy je dodržující člověk za směšného blázna...

Jenže – tělo snese rakovinu jen do určitého stadia.  Když je toho ignorování práva a pravdy příliš, vypukají revoluce, války, všechno se boří a ničí. Předchozí cynici, kteří se donedávna poctivcům opovržlivě smáli („zákony dodržuje jen naivní blbec“) jsou zavírání do vězení a někdy i vláčení po náměstích za nohy, věšení hlavou dolů a do krve bičováni. Jaké jsou asi jejich pocity při takovýchto bolestných důsledcích? Vsadil bych se, že se převelice diví, jak se jen mohlo „ucho džbánu utrhnout“. S hrůzou si říkají „kdybych to byl býval věděl, že mne budou mlátit, tak bych byl poctivý a sekal dobrotu“. Ale oni to dříve nevěděli, protože agresivita a zlo se pojí většinou s lidskou hloupostí, s omezeností myšlení, s neschopností předem domyslet souvislosti a důsledky.

Takže – aby nedocházelo k obcházení oficiálních právních norem, je tře ba likvidovat je v tom nejpočátečnějším zárodku. Stejně jako s rakovinnými buňkami.

Napadá mne pár příkladů:

Co když poslanci a senátoři schválí nějaký blbý zákon? Uplatnit na ně kladivo jiného bazálního oficiálního pravidla civilizace, totiž „neznalost zákonů neomlouvá“! A znalost zákonů by měla být nejvíce vlastní těm, kteří je schvalují. Jsou elitně placení, takže by měli znát všechny schválené právní normy taktéž elitně – tj. do posledního slova a písmene.

Což takhle dobrovolné hlídky běžných občanů, které by ty poslance a senátory odchytávaly a zkoušely z různých paragrafů. První neznalost chyba zkoušeného politika – napomenutí. Druhá neznalost, byť drobná – pokuta. Atd. Pátá neznalost při jednom určitém přezkušování – tento měsíc nemáš, nemilý politiku, žádný příjem – a místo na komfortní poslanecké ubytovně budeš spávat pod pilířem Karlova mostu. Desátá chybka – odevzdej všechny peníze, co jsi vydělal za celý život – a dožij jeho zbytek v plechové budce bezdomovců někde ve vrbičkách.

Na takové zkušební hlídky by ani nebylo třeba zřizovat nový úřad draze placený z daní pracujících občanů. Dobrovolníků by se jistě našlo dost a dost.

Zákony v naší zemi by se pak kompletně spravily v řádu několika málo dní, vsaďte se. Možná i v řádu desítek hodin (místo obvyklých desítek let). Spravily by se co do kvality i kvantity.

Nebo – ve školních řádech škol (mám teď na mysli hlavně školy základní a střední) je oficiálně právně závazně uvedeno, že to, co se podle schválených osnov probírá, se musí žák či student naučit.

Co když to studentský machýrek nastudovat odmítá s pohrdlivou poznámkou „Na co mi to bude?“ Učitel by třeba mohl přijmout za svůj studentův obcházecí svět „právo se dodržuje, jen když mi to vyhovuje“ a pohotově odpovědět: „A na co mi budeš ty, studente? Na co budeš celé společnosti ty, studente?“ A pak vytáhnout zbraň a odstřelit machýrka jako psa. Zbytečné učivo – zbytečný člověk.

Že se to nedělá? Jistě, nedělá, ale ten machýrek-student s tím začal – a učitel jenom myšlenkově převzal studentův svět typu „co se mi subjektivně nelíbí, na to se vykašlu, zákon nezákon“.

Stačily by tři, čtyři takové popravy machýrků, dostatečně publikované v hlavních televizních zprávách  s následným vyznamenáním střílejících učitelů na Hradě – a školní učivo by rázem bylo rozumné, bez zbytečností. Správné v kvalitě i zvládnutelné v kvantitě. Opět v řádu několika málo dní. A poté všemi žáky a studenty nastudovávané s maximální snahou a úsilím.

Podívejme se s nadcházejícím výročím ještě na další nabádání moudrých lidí, kteří vlastně hrají na notu Jana Husa:

• Kategorický imperativ Immanela Kanta. Vzájemně civilizovaně domluvené a odsouhlasení právní normy se dodržují a basta. Bez diskuse, bez vytáček.
• Zlaté pravidlo (tedy – „dvojpravidlo“):  „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“  A „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“. (Bible)

Mravním poselstvím jsem se od začátků snažil prodchnout své učitelské misijní působení po celé naší zemi i jinde. Teď si uvědomuji, že jsem o této stránce své praxe za těch více než třicet let nikdy otevřeně nehovořil ani nepsal.

Je načase:

Tak tedy – učitel, lektor, kouč osobního duševního rozvoje by

• neměl nikdy v životě ve škole opsat, ani se pokusit. Ano, zvládnutí učiva od první třídy po maturitu je bez opisování mučivě těžké, strašně náročné, padne na to třináct nejkrásnějších let života, kdy nežijete, ale dřete. Ale co by to bylo za učitele osobního rozvoje, kdyby si v mládí občas ulevil, znalost učiva nedotáhl na sto procent a nějak to ošolíchal?
• neměl nikdy špitnout při výkladu učitele. Nebo špitnout bez vyzvání či svolení učitele. Opět – vydržet to třináct let bez špitnutí je nelidsky náročné, ale ve školním řádu stojí, že žák pozorně sleduje výklad a nezabývá se vedlejšími věcmi. Na naší ZDŠ v osvícených 60. letech se zákaz špitnutí dodržoval velmi důsledně. Mnohokrát si pamatuji, jak učitelka nechávala spadnout na prkna stupínku malý špendlíček. Pokud nebylo slyšet miniaturní cinknutí špendlíčku při dopadu po celé třídě, bylo to špatně, velmi špatně. Hrozily zasloužené pohlavky a facky. Ty občas padaly – a kdo je dostával, byl vyvrhelem třídy. Nikdo se ho nezastal.
• neměl nikdy ve výuce mít výpadek pozornosti. Tj. měl by zvládnout celých těch třináct let základní a střední školy jako dobrý řidič v hustém provozu. Zadívat se v autě při řízení deset vteřin v kuse někam bokem – to je fatální. Takže – ve školách se nikdy nezadívat deset vteřin v kuse třeba z okna – ať je učivo sebenudnější. Protestovat proti nudnosti a zbytečnosti určitého učiva – jistě ano, ale až po ukázněném naučení se.

A dalo by se jistě dlouho pokračovat. Podotýkám, že běžnému člověku lze toto vše jistě tolerovat, ba označit za prkotinu. Pokud je běžný člověk dobrý v jiné oblasti, tak – no bože – se kupířkladu kdysi pár měsíců před maturitou se spolužáky v hospodě napil trochu piva (což se také nesmí, ale - mávněme rukou). Učitel osobního rozvoje však – před osmnáctými narozeninami nikdy nikde ani hlt!

Je to jako v medicíně: Běžný občan-pacient může mít hodně mezer ve vědomostech, jak fungují plíce. Operující primář plicní chirurgie však nesmí mít o plicích sebemenší neznalost. Operující primář musí být ve svém oboru úžasným vzorem, druhým po bohu.

Dobrý konkurenceschopný učitel osobního rozvoje by měl být úžasným vzorem ve veškerém dodržování norem. Pak mohou mít žáci takového učitele jistotu, že on v životě podstoupil sebevětší námahu, aby jim říkal věci správně, pravdivě, seriózně. Pak se dá spolehlivě věřit i knihám takovéhoto učitele - jsou poctivé.

Učitel-obcházeč norem bude šidit a ohlupovat při první příležitosti i své žáky s pravděpodobností hraničící s jistotou.

Opravdu důsledných dodržovačů norem není v naší společnosti mnoho – odhaduji tak jeden z deseti tisíc je „téměř dodržovač“, jeden z milionu úplný dodržovač.

Až těch cca 10 úplných dodržovačů bude v naší zemi tvořit jakousi pojistnou „třetí komoru parlamentu“ s přirozenou top autoritou a s právem veta na všechny zákonodárné, výkonné či soudní blbosti, bude u nás mnohem, mnohem lépe.