Poctivé studium medicíny je extrémně náročné…

…stejně jako špičkové studium jiných předmětů a oborů. Reaguji na krásný výstižný článek Kateřiny Karolové. Zatím jsem nezažil výstižnější popis šestiletého studijního pekla zvaného všeobecné lékařství.

Kateřina se o strastech studia rozepisuje zde. Anatomie, fyziologie, histologie, patologie, časem pak třeba farmakologie a další chuťovky. Naučte se nazpaměť do detailů telefonní seznam, no! (Je myšlen ten klasický tlustý papírový z dob pevných linek).

Znal jsem problematiku zvládání medicíny – základní studium na fakultě, pak různé atestace, stresy lékařů z každodenní praxe, problémy  komunikace s pacienty, syndromy vyhoření, slasti a strasti řízení nemocnic atp. – protože mýma rukama prošly po malých skupinkách stovky  lékařů; od těch budoucích, tedy mediků, přes neatestované, atestované, sekundáře, primáře, ředitele nemocnic, docenty, profesory, ministry zdravotnictví…

Poměrně často se mne lidé ptají, které profese vyhledávají mou pomoc nejvíce, jací lidé nejvíce potřebují efektivně číst, studovat, koncentrovat se, motivovat se, skoncovat s prokrastinací…  S odpovědí vždy váhám – tyto věci potřebuje přece více či méně každý ctižádostivý a vzděláníchtivý člověk, který nechce skončit do penze jako kopáč kanálů nebo uklízečka. Chodily ke mně všechny duševní profese – od farářů po matematiky. Ale hned při tom váhání nad odpovědí mne vždy napadne, že správný učitel a poradce má na otázky odpovídat jasně, srozumitelně, výstižně a konkrétně. Takže odpovídám – nejvíce mne  od počátku mé praxe v 80. letech vyhledávali ti, kteří měli něco společného s medicínou, s lékařstvím.

Jak ale obstát coby učitel před lékaři, když ve svém kurzu racionálního čtení mám – a nemohu nemít – řadu kapitol z jejich oboru; stavbu oka a jeho funkci při čtení, práci mozku při učení, ve všech fázích paměti – tedy při vštěpování, uchovávání v čase, kreativním rozvíjení zapamatovaného, při výdeji slovem nebo písmem v situacích běžných i velmi náročných…

V rodině jsem měl lékařů řadu, takže za desítky let společného soužití jsem leccos pochytil od nich. Sám jsem však studovat medicínu oficiálně nesměl; měl jsem politický zákaz, který v době mé maturity vypadal naprosto celoživotně a nepřekonatelně. To bylo tehdy tak, milé děti a milá mládeži, že největší překážkou studia pro mladého člověka bylo, že tutéž duševní profesi zastávají jeho rodiče - nečlenové totalitní KSČ.

 „Otec primář, matka primářka, a ty, zhovadilý jedničkáři, si dovoluješ chtít studovat medicínu? No tak to ti zatrhneme, žádné dynastie zas.aných intelektuálů v našem socialistickém ráji trpět nebudeme! Na doktory budou studovat děti z dělnických rodin!“ A přijímací řízení skončilo často už v prvním kroku – na uliční organizaci KSČ v místě bydliště. Prostě – zamítavé stanovisko. A když ne zde, tak na vyšší linii „strany“ zcela určitě.

Všimněte si, milá mladší generace, že se takovýmto lidem se zaraženým studiem nikdo dodnes účinně neomluvil. Aspoň kdyby byli přiměřeně odškodněni finančně, aspoň kdyby jejich slovo třeba u soudu nebo kdekoliv na veřejnosti dnes platilo více než slovo tisíce těch, kteří studovat směli… ani toto minimum úcty a respektu vůči nim není dnes splněno… čili těžko naši zemi v současnosti mít za demokratický právní stát…

Takže – studovat medicínu jsem oficiálně nesměl, jen na hutnickou fakultu mne milostivě vzali… A po letech se stalo, že jsem měl na kurzu coby učitel racionálního čtení a studia před sebou devadesátiminutovou kapitolu „stavba a funkce oka“. Bylo to v roce 1987 v Banské Bystrici a mezi mými žáky seděl pan doktor Milan Izák (dnes profesor oftalmologie), jeden z nejlepších evropských očařů, dnes jediný evropský držitel Oscara z Hollywoodu za odborný film o lidském oku. Doktor Izák celý ten kurz v Banby organizoval, do kurzu s ním chodil i jeho synovec – medik.

No to si dovedete představit, jak jsem se tehdy u flipchartu styděl! Naléhal jsem, že si půjdu sednout do lavice a tu devadesátiminutovku  za mne vezme Milan Izák. Ale on k tomu nenechal dojít: „Len rozprávajte, pán inžinier,“ povzbuzoval mne.

Na konci toho výukového dne si mne vzal stranou. Udělal mému výkladu korekci – natolik velkorysou a taktní, že si ji pamatuji doslova dodnes:

„Prvá polovica vášho výkladu byla v poriadku… na tu ďalšiu časť sú rôzne názory, ani dvaja špecialisti sa nezhodnú… tých šesť svalov oko skutočne zvonkajšku má… ale ten siedmy, musculus ciliaris, je vnútri oka, vnútri… zvonkajšku ťažko bysom ho hľadal…  A viete čo, pán inžinier, prídite zajtra po lekciach ku mne na kliniku, všetko vám ukážem, prístroje, s pacientmi sa pozhovárate… a poradím vám tu najvýstižnějšiu literatúru… preštudujete si ju, to viete nad iné dobre… a budete pre svoje účely o oku vedieť to isté, čo ja.“

Jak řekl, tak učiněno. Nahlížel jsem do složitých přístrojů z té doktorské strany… mluvil s dojatými pacienty, kteří byli třeba deset let slepí a teprve od včerejška viděli (díky skvělé implantaci gelové čočky panem Izákem), další týden si napůjčoval odborné knihy, o kterých bych se jinak v životě nedozvěděl a nastudoval je stylem mistrovského racionálního čtení. (To je čtení velice tvůrčí, pečlivé a takové, že po přečtení knihy tímto čtením víte v tématu knihy totéž co autor, ba leckdy i kreativně více.) A od té doby nemám z oftalmologů či jiných lékařů ve své učebně vůbec špatný pocit.

Obdobně mi pomáhali a doučovali mne žáci-chirurgové, žáci-neurologové (pozvánka do ordinace – „Davide, šup na EEG, za 40 minut tě vyšetřím a pak ti to všechno vysvětlím…“)

Vrcholem satisfakce byl před lety můj kurz racionálního čtení pro lékaře Okresní nemocnice Prostějov. Nastala polední přestávka prvního výukového dne: „My jdeme na oběd do doktorské jídelny, děli všichni moji žáci. Ale kam půjdeš ty, Davide? Víš co, vezmi si na sebe bílý plášť a pojď s námi; nikdo nepozná, že nejsi doktor.“

To bylo poprvé, kdy jsem přestal chtít ty určité normalizační komunisty pozabíjet za svou zničenou, zakázanou kariéru univerzitního profesora. O smír v duši se zasloužil stav lékařský.

Časem se stala z každé mé návštěvy lékaře – s věkem i častěji jako pacient – radost a potěšení. Komunikační radost; a věřím, že oboustranná.

Stav lékařský převažoval mezi mými žáky proto, že moje vědění o lepším zvládání studia atp. nejvíce potřeboval. Medicínu nelze ošulit – na rozdíl od některých jiných oborů, které bohužel zejména v posledních letech u nás přímo rozkvétají.

Jako člověk, který poučuje druhé, jsem se snažil i v řadě jiných oborů dobudovat si profesorskou úroveň vědomostí, znalostí a dovedností aspoň de facto, když už to nešlo de iure. Nakolik se mi to dařilo a daří, to posuzují přes pětatřicet let jiní. Nejen slovy, ale hlavně tím, kam to v životě relálně dotáhli a dotáhnou.

Zdravím srdečně všechny kolem medicíny a kolem jakékoliv seriozní duševní práce vůbec!