Ověřte si několik platných principů lidské civilizace

Tímto článkem si chci – sobě i vám - vlastně jen určité věci uspořádat v hlavě, zjasnit, dát do názorného systému. A budu rád, když se mnou rozumní lidé budou souhlasit. Jde totiž o „dělostřeleckou přípravu“ k velmi důležitým závěrům.

Princip empatie neboli princip vcítění

Je to jeden z nejdůležitějších principů k tomu, aby spolu lidé civilizovaně vydrželi, aby se vzájemně neničili, aby si prostě rozuměli. „Projdi se v mých mokasínech,“ říká staré indiánské přísloví. Čím více jeden člověk ví a cítí, jak je v určité situaci druhému člověku, tím vhodněji se k němu může zachovat. Schopnost empatie roste se všeobecnou vzdělaností, s životní zkušeností a vyzrálostí, s lidskou inteligencí a altruismem. Zde – dodávám – dobře boduje rozumová inteligence ve shodě s emoční inteligencí.

Dějiny špatných mezilidských vztahů, konfliktů, válek, vzájemného ubližování vyvolávajícího další řetězec nesvárů  – to jsou zejména dějiny nedostatku empatie. „Sytý hladovému nevěří,“ říká staré české úsloví. A kritizuje tím fakt, že člověk v pohodě se často nedokáže vcítit do člověka v nepohodě.

Stejně tak si na nedostatek empatie stěžuje další minipříběh:

„Pane hrabě,“ říká zámecký správce, „poddaní si stěžují, že hladoví, že nemají chléb.“ „Že nemají chléb,“ opáčí aristokrat, „no – tak ať jedí koláče.“

Odsud pochází terminus „hraběcí rady“.

Vrcholem nedostatku empatie je „slepota, hluchota“ k situaci a argumentům druhé osoby, zvaná anglicky „block off“. Psal jsem o ní samostatný článek zde.

Shrnuto: Máme zde tedy pozitivní

1. princip empatie

a dále principy, které jsou proti němu, jakési negativní  „protiprincipy“. Bohužel jsou v našem životě časté a kazí nám jej:

1P) sytý hladovému nevěří,

2P)  hraběcí rady,

3P)  block off neboli totální nepochopení.

Princip originality a prvenství

Tvůrčí činnost je věc náročná a zároveň záslužná. Než nějaký objevitel posune lidské vědění byť o malý kousíček dále, musí vstřebat  do hlavy celé dosavadní vědění. Kdyby nevstřebal, asi by vynalézal něco už vynalezeného. A to vstřebání celého dosavadního vědění zabere pěkný kus života – místo užívání je zde řehole. Takže když novátor konečně po rocích dřiny a bezesných nocí přemýšlení na něco přijde a to „něco“ je pak hotovo za malou chvilku, správná a rozumná civilizace ocení nejen tu chvilku, ale i ta léta dřiny.

Příklad 1:

Jak dlouho trvá, než napíšete na papír pět alfanumerických znaků? Asi dvě vteřiny – změřte si to:

E = mc²

Tři písmena, jedna číslice, jedno rovnítko.  Ale ten, kdo to napsal první, si to musel ve své mysli „připravovat“ třeba desítky let. A proto je ten novátor všude vážený a ceněný, dostává třeba Nobelovu cenu, je zván na přednášky, dobře placen, ve společnosti uznáván atd.

Příklad 2:

Jak dlouho trvá, než sestrojíte fungující parní stroj? Když máte nákresy, návod, veškerou dokumentaci a potřebné stroje a nástroje, může to být za dva, tři dny intenzivní práce. Ale – jak dlouho to trvalo Jamesi Wattovi, který jej sestrojil první na světě? Asi také desítky let dřiny, řehole, desítky let bezesných nocí plných přemýšlení.

Příklady další:

Profesor Antonín Holý a jeho léky proti AIDS. Profesor Otto Wichterle a jeho kontaktní čočky. Norbert Wiener a jeho nová věda kybernetika. Komenský a didaktika. Mendel a genetika. J. K. Rowlingová a příběhy Harryho Pottera. Karel Svoboda s Jiřím Štaidlem plus Karlem Gottem a Lady Carneval. Bedřich Smetana a Libuše. Leonardo da Vinci a Mona Lisa…

A dalo by se pokračovat velikou řadou vynálezců. objevitelů, novátorů, autorů.

Prostě tomu prvnímu kreativci to dalo milionkrát více času, námahy a invence, než to jeho dílo přišlo na svět, oproti někomu, kdo to se znalostí originálu nějak napodobí, okopíruje.  A tak má ten kreativec logicky nárok na právní ochranu svého prvenství. Na ochranu autorskou, patentovou, průmyslový vzor, ochrannou známku atp. – podle druhu novátorského díla. Kdo by se jinak desítky let dřel a omezoval, kdyby mu započítali (například Einsteinovi) jen dvě vteřiny práce nebo (Wattovi) jen dva až tři dny práce? Novátory by to zcela znechutilo, lidstvo by stále žilo v jeskyních a mlátilo se po hlavách pazourkovými sekyrami.

Civilizovaný svět proto už řadu století respektuje právo prvního, dělat si s výsledkem své duševní práce jen to a pouze to, co sám uzná za vhodné. Celé se to jmenuje duševní vlastnictví  – a vlastnictví jako takové je naprostým a nejniternějším základem civilizace.

Shrnuto: Máme zde tedy

2. princip originality a prvenství.

Princip proslavenosti

Tento princip s předchozím principem souvisí, ale není to totéž. Objevovány a vynalézány totiž často bývají i „úplné blbosti“ či věci jen málo užitečné nebo snadno nahraditelné.

Příklad:

Někdo vymyslí takovou malou „čepičku“ na hůlce, něco jako kávovou lžičku na dlouhé rukojeti. A slouží to ke zhasínání svíček na vysoko umístěných svícnech. Pravda – oním „přiťápnutím“ plamene skutečně svíčka zhasne a celé to je trochu snadnější než lézt k ní vždy po žebříku. Ale – nějaký revoluční převrat v chování a jednání lidí to neudělá.

Další příklad:

Studentík gymnázia píše maturitní sloh, třeba nějakou úvahu. Napíše ji správně podle pravidel, navíc bystře, čtivě, naprosto originálně – a v té jeho úvaze třeba a vystupují dvě jednající osoby, které si studentík nazve „pan Starý“ a „paní Mladá“. Nebo originálně a novátorsky „pan Cimprfoudlík“ a „paní „Počárokosová“. Jde jistě také o autorské dílo. Nicméně jeho proslavenost, stejně jako u té zhášecí čepičky, je téměř nulová.

Vymyslet zhášecí čepičku nebo originální slohovou úvahu nedá zase až tolik desítek let dřiny  a odříkání. Proto úcta k takovýmto autorům není nijak závratná. A když jiný studentík nebo kdokoliv jiný použije v literárním díle slova „pan Starý“ či „paní Počárokosová“, není to protizákonné.

Příklady z opačného konce spektra:

Ty byly vlastně uvedený v předchozí kapitolce o originalitě a prvenství. Parní stroj.  Lék proti AIDS. Stejné kategorie pak jsou: První lokomotiva. První žárovka na světě. První přelet Atlantiku letadlem. Televizní seriál večerníčků o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Lennonův a Mc Cartneyho megahit „Yesterday“ (někdy připisovaný autorsky výhradně McCartneymu). Píseň, která dala obyčejnému slovu yesterday (= včera) proslavený tzv. druhotný význam, secondary meaning.

Zde všude jsou odříkání, řehole a invence obrovské. A navíc – proslavenost čili popularita je obrovská, a s ní ruku v ruce jde obrovské rozšíření mezi veřejností, nejednou na celém světě.

Zákonná ochrana je úměrně tomu také obrovská.  Na rozdíl od neproslavené slohovky studentíka nesmí jen tak někdo kdokoliv začít točit večerníčky s postavami stejných jmen bez vědomí a souhlasu Václava Čtvrtka, Zdeňka Smetany, nesmí jednat jinak než ve veliké úctě a respektu k proslavující interpretce Jiřině Bohdalové. Kdokoliv jistě smí tato jména zmínit v běžné řeči nebo běžném psaném textu někde uvnitř, smí je parodovat, smí je též takzvaně „přenést do jiného prostředí“ , tedy dát třeba vytáhlému kolegovi v práci přezdívku Křemílek. Nesmí však na jejich popularitě přímo vydělávat, nesmí je dát do názvu něčeho, co pak mohutně veřejně šíří, třeba coby reklamu a zdroj vlastního kšeftu.

Směl by to takto na kšeft udělat až v okamžiku volnosti autorských práv, tedy až sedmdesát a více let po smrti posledního z trojice Čtvrtek, Smetana, Bohdalová.

Takového člověka, který nejen vymyslel, ale i vymyslel něco tak užitečného, že se to rozšířilo a nabylo obliby, nazveme průkopník-proslavovatel.

Řadu darebáků v lidské historii samozřejmě láká přiživit se na řeholi a invenci někoho jiného. Tedy – počkat si, až jiný vytvoří po něčem tržní poptávku, a pak tu poptávku vlastně „ukrást“, tedy přisvojit si ji, využívat ve svůj prospěch, inkasovat do své vlastní kapsy. I v právní mluvě se pro toto protizákonné jednání vžil původně biologický pojem parazitování. Parazitování na dobré pověsti tržního soutěžitele.

Ještě jednou: Parazitování vzniká až tam, kde je proslavenost na trhu. Druhý studentík píšící slohovku nebo i veřejnou divadelní hru  o „paní Počárokosové“ na tom prvním neparazituje, protože ten první, který vymyslel a zveřejnil toto příjmení poprvé, je nijak neproslavil. Jako v biologii – parazit nemůže být bez šťavnatého výživného hostitele.

Asi se shodneme, že parazitování je odporná věc. A že je dobře, že je trestná.

Parazité si za dlouhou historii parazitování vymysleli řadu podlých úhybných manévrů, jak se vyvléknout ze zodpovědnosti. Třeba svůj plagiát poněkud kosmeticky upraví, přidají mu nějaké nepodstatné kudrlinky. Třeba mírně pozmění název něčeho chráněného ochrannou známkou a křičí do světa „my nic, my přece nabízíme na trhu něco jiného“. A tak třeba řeholi, dřinu a invenci prvovýrobců proslavených medových koláčů „Marlenka“ znehodnocovali plagiátorští výrobci  pseudokonkurenční sladkosti „Mařenka“.  Je v pořádku, že soud prohráli.

Parazité třeba veřejně (na internetu apod.) vykřikují, že novota toho novátora zase není až tak významná. Nebo že třeba autorka slavných knih paní J. K. Rowlingová sousloví „Harry Potter“ nevymyslela jako první na světě a v historii, neboť takových kombinací jména a příjmení reálných osob je jen ve Velké Británii řada. Tento postup zákon také zná, nazývá ho zlehčování. Zlehčování je též v hospodářské soutěži trestné, i kdyby se zakládalo na pravdivých údajích vytržených z kontextu.

Podstatné samozřejmě není, kdo něco použil jako první, ale kdo něco jako první proslavil na trhu, kdo otevřel lidem peněženky.

Byť by byl plagiát kvalitnější než napodobovaný originál, stále platí: Vylézat k penězům po něčích zádech se nesmí, i když ten zádolezec může mít momentálně hlavu výše než onen průkopník-proslavovatel, majitel těch zad.

Máme zde tedy princip

3. princip průkopnictví a proslavenosti

a  „protiprincip“

3P) parazitování.

Princip namáhavosti a rizika

Bylo namáhavé, náročné a drahé postavit velký hotel Praha v Dejvicích? Jistě ano. Ovšem stokrát namáhavější a riskantnější je postavit budovu srovnatelného objemu na jižním pólu. Jedna taková tam už několik let stojí. Logicky, ubytování tam přijde na mnohonásobně více než v dejvickém velehotelu. Architekti, stavbaři, lidé kolem dopravy a všichni kolem realizace tohoto moderního centra na nejodlehlejším místě zeměkoule mají také mnohonásobně větší zásluhy, úctu, peníze, slávu.

  Je náročné posadit stovky dětí do vlaku a zavelet k jeho odjezdu? Ne zase až tolik; zvládne to v pohodě skupina standardních učitelek, když celá škola někam jede na výlet. Ale co když jsou ty děti židovského původu, je válka a bez té jízdy vlakem by jim všem hrozila smrt v koncentračních táborech? No a proto je Sir Nicolas Winton slavnější a váženější než třeba běžná učitelka základní školy (i když i ona má s tím naložením dětí do vlaku nemalou starost a zodpovědnost). Proto taky Nicolas Winton dostal šlechtický titul Sir – a žádná česká učitelka základní školy se britskou šlechtičnou zatím nestala.

Proto také je Sirem Edmund Hillary a Sirem není Pavel Bém. Oba jistě vylezli do stejné výše – 8848 metrů nad mořem, na vrchol Mt. Everestu. Pavel Bém nejspíše rychleji a elegantněji než Hillary. Ale – udělat to poprvé na světě – to je prostě mnohonásobně namáhavější, a riskantnější – a tudíž se mnohonásobně více všestranně cení.

A ještě jedna příhoda, kterou asi znáte:

Manželskému páru na cestě na dovolenou vypoví službu auto . V tísni zavolají opraváře. Ten přijede, sáhne s klíčem v rukou pod kapotu, za deset vteřin ji zaklapne – auto startuje a jede. Opravář chce za svůj zásah tisíc korun.  Muž-řidič protestuje: „Ale vždyť vám to trvalo jen pár vteřin! Co jste tam vlastně opravoval?“

„Utáhnul jsem jeden šroubek,“ odpovídá opravář.

„A za to chcete tolik peněz? Žádám doklad. To jsem tedy zvědav, co si tam napíšete za práci!“ zuří řídič.

Opravář učinil, oč byl požádán. Vyinkasoval tisícovku a odjel. Řidič drží v ruce doklad s tímto rozpisem:

utáhl šroubek…… 1,- Kč

věděl, který……..999,- Kč.

Závěr – řidič neplatí těch deset vteřin činnosti, ale hlavně ty roky získávání kvalifikace a zkušeností toho opraváře.

A ještě příklad:

Do nějakého hlavního města v civilizované zemi přijíždí přednášet stařičký lektor, novátor v oblasti rozvoje osobnosti. Přednáší na svůj věk čile, ale ve srovnání s kolegy čtyřicátníky už slabším hlasem, méně temperamentně, vlastně jen komentuje okénka na plátně, mívá delší přestávky. Tisíc jeho pokračovatelů by to umělo kvalitněji. A přece onen novátor dostává stokrát vyšší honorář než kdokoliv z pokračovatelů. Protože totiž s daným kusem užitečného vědění přišel na veřejnost jako první. A protože je v dané zemi, kde přednáší, průkopnicky proslavený. Takže je vše v pořádku. Kdyby argumentoval kdokoliv z těch mladších a v dané zemi neproslavených pokračovatelů oním typickým českým rovnostářským „stonásobek mého honoráře je pro průkopníka za přednášku moc; ať má, nenažranec jeden, zhruba stejně jako každý, tj. jako já“, v civilizované zemi by to byla poslední slova, která by řekl ve své profesi.

Shrnutí: Máme zde tedy

4. princip namáhavosti a rizika

a stejný protiprincip

4P) parazitování.

Těch principů ještě několik bude – ale nechám to na pokračovací článek, ať toho nemáte protentokrát na čtení zase až příliš mnoho.

A proč píšu o takových jednoznačných triviálních samozřejmostech? Divili byste se, jak obrovské mezery má široká veřejnost v jejich znalosti a jak velké škody to státu přináší. O tom ale až jindy. Aby hlavní závěr mohl být stučný a úsponý, je třeba nejdříve definovat pojmy.