Ověřte si další platné principy lidské civilizace

Navazuji na předchozí článek o podobném názvu, kde jsem slíbil pokračování. Ze samozřejmých východisek mohou vyplynout velmi zajímavé závěry.  A ty budou husté, věřte. Rozbijete nevzhlednou skořápku – a uvnitř je nádherná čistá perla…

Princip pokušení

Velká část tvůrčích děl – uměleckých, technických, literárních, jakýchkoliv dalších – vypadá hravě snadná na vytvoření, když se na ně dívá někdo druhý a vidí, jak to funguje.

Spalovací motor: Vstříkneme palivo  do válce, stlačíme objem, zažehneme nebo necháme vznítit, přetlak pohne pístem dolů, pootočí se lomená hřídel – a auto jede…

Da Vinciho Mona Lisa: Slečna s poměrně vysokým čelem a celkem ulíznutými hladkými vlasy, dívá se přímo na nás trochu z boku, usmívá se pusou velmi mírně avšak očima také trochu a tím ten úsměv potvrzuje a znásobuje, dívá se snad klidně a povzbudivě, možná i trochu lišácky žensky… a kdo ví, kolik vrstev body language bychom tam ještě mohli hledat a nalézat.

V těch lidech, kteří spalovací motor nevymysleli nebo Monu Lisu nenamalovali, nejednou hlodá záludné pokušení: Vždyť pro toho autora to zase nemohlo být tak těžké to vytvořit, vymyslet, sestrojit, namalovat. A – další hned následující vtíravá záludná myšlenka: „To bych jistě nejméně tak dobře dokázal i já.“

Až posud jsou ty myšlenky logické, přirozené a legální. Horší už je, když nositel těchto myšlenek vezme štětec a barvy a začne Monu Lisu sám malovat. Nebo spalovací motor podle plánu objevitele sám sestrojovat.

Ale ani to by ještě nebylo nijak hrozné, pokud to nositel myšlenek dělá pro sebe, tedy neveřejně – a bez nároku na odměnu, takříkajíc nevýdělečně. Anebo třeba i veřejně, ale z přiměřeného zveřejnění fotografie originálu je zřejmé, že je Mistrův, a z nápodoby je zřejmé, že je to nápodoba, která nemá ani miliontinu ceny originálu. To je v pořádku.

Naprosto přes čáru pak je, když někdo takový obraz vytvoří na kšeft a vydává jej za stejně cenný jako originál Mistra. Přičemž – dovedl by to jistě k nerozeznání namalovat každý šikovnější student druhého a vyššího ročníku akademie výtvarných umění. A proto za takový čin není pochvala, („jak se studentík skvěle vyrovnal Mistrovi“), ale želízka na ruce, pět let v chládku, celoživotní stigma zločince-padělatele.

Padělatelství má také tu podobu, že zločinec napodobí pouze jen styl Mistra…

Velmi typické jsou třeba krajiny van Gogha. A nikdo nemůže jistě vědět, zda svět má zmapována všechna jeho díla. A proto se může zločinec pokusit namalovat něco jen ve stylu Mistra, tedy nikoliv přesně tytéž objekty  – a prohlašovat, že to někde objevil na zastrčené půdě, že to je originál, a že za to nějakou tu desítku milionů peněz chce.

Docela snadné je to zejména u abstraktního umění. Představte si, že by někdo – takový studentík nebo i starší padělatel – napodobil bez vědomí a bez souhlasu autora či jeho dědiců nejslavnější obraz Františka Kupky Tvar modré. A chtěl za něj 55 milionů korun.

A co kdyby na ten tvar modré ještě padělatel navíc přimaloval nějaký klikyhák žlutý a lomenou tlustou čáru červenou… a prohlašoval, že to takto vylepšil – a chtěl by třeba osmdesát milionů korun. Koupil by to od něj někdo za tu cenu? Zůstal by ten plagiátor na svobodě?

Řeknete si, že jistě nikoliv. A přesto se takováto zvěrstva dějí. Například v oblasti tržního vzdělávání dospělých. To když někdo napodobí proslavený a poptávaný originál kurzu hospodaření s časem (= time managementu) bez vědomí a souhlasu českého průkopníka, drobnými změnami jej „vylepší“ a s ledovým klidem nabídne v katalogu či na internetu za cenu stejnou nebo dokonce vyšší než průkopník-zakladatel. V principu to totiž je naprosto stejný jev. A ještě se část veřejnosti tomu průkopníkovi diví, že protestuje, že se o tom veřejně mluví a píše… 

To nekalé napodobování přece neznamená žádný problém, nestojí ani za pozastavení se pro řadu příslušníků masového  nedobře vzdělaného obyvatelstva…

Jen a pouze někomu mrzačí a unášejí jeho „duševní“ dítě… Cožpak to stojí za pozornost?

„Asi jsou matka nebo otec toho dítěte nějací sebezahledění, že si své dítě brání nebo co…“ řekne si člověk z lidových mas.

Máme zde tedy

Princip pokušení

a reakci správnou – odolání – nebo reakci trestnou – plagiátorství, padělatelství.

Princip izolace

Mám na mysli izolaci dvou světů – našeho a nejvyspělejšího západního – berlínskou zdí a železnou oponou několik desítek let do roku 1989. Na obou stranách opony měli lidé stejný mozek, na obou stranách mohly vznikat a vznikaly úžasné objevy. Zejména v oblastech, kde není nutná drahá technická podpora (tj. třeba ve vědách psychologických), mohly být kreativní výkony naprosto srovnatelné. Ba, na východ od železné opony měli chytří myslící kreativní lidé větší motivaci něco vymyslet, neboť život jim dával silnější motivaci vyrovnat se s problémy a stresem.

Nebýt železné opony, vynálezy, patenty, objevy by byly logicky připisovány tomu, kdo je rychlejší. Kdo první své dílo náležitým způsobem přihlásí, kdo první zveřejní dílo ve smyslově vnímatelné formě – obraz vystaví, knihu vydá, kurz odučí, palác navrhne a postaví.

Jak to ale udělat, když ty dva světy spolu dlouhá léta prakticky nemohly komunikovat?

 V USA poprvé vyšla jedna určitá nyní slavná kniha o time managementu v roce 1989. V naší zemi byly nezávisle od píky vytvořeny a následně zveřejněny, tj. odvysílány, první proslavené televizní vzdělávací seriály o technikách duševní práce včetně hospodaření s časem a včetně definitivního vyřešení problému prokrastinace v letech 1986 a 1988. Kdo je tedy „držitel patentu“?

Asi se shodneme, že každý na svém písečku. V USA si nemůže jen tak někdo z postkomunistické Evropy přijít a nasadit za kurz hospodaření s časem více než setinu ceny proslaveného tamějšího Mistra. Do naší země nemůže jen tak přijít Američan proslavený na opačné straně železné opony a nasadit více než setinu ceny českého proslaveného průkopníka. Každý má právo sklízet plody zeměpisně právě a jedině na tom poli, kde zasel, kde usilovnou prací vyvolal poptávku veřejnosti.

Ale – stalo se, co se stalo. Český průkopník byl na začátku 21. století ochoten dočasně učit v Praze za méně než 500 dolarů fakturovaných na den. Prosím – nemylme se – toto není čistý příjem učitele; existují zde nemalé fixní náklady, odvody atd., takže nakonec v kapse tomu učiteli zbude méně než desetina fakturované částky.

Nicméně – v ČR projevil zájem či ochotu zapřednášet si i americký průkopník. Co mu správně měl na to říci organizátor z nějaké české vzdělávací firmy? Nejspíše toto: „Milý americký guru, jsi odborně novátorsky sice srovnatelný, avšak u nás stokrát méně proslavený než český průkopník – a onen český průkopník  je ochoten celý den školit za pět set dolarů. Nemůžeme vám tedy nabídnout u nás více než pět dolarů na den.“

Americký guru by ovšem na to řekl: „Ovšem já vám chci za ten jeden den fakturovat padesát tisíc dolarů. To je u nás obvyklá cena za proslaveného průkopníka. Jedině pak jsem ochoten...“

V civilizovaném státě by se tedy transakce neuskutečnila. V naší zemi to však dopadlo jinak: Český organizátor souhlasil s cenou, která byla vzhledem ke všem okolnostem podle názoru chytrých lidí kolem mne desettisíckrát předražená (ano, desettisíckrát, tedy o milion procent – kam se hrabou naše pětinásobně předražené dálnice nebo dvacetinásobně předražené jiné stavební zakázky). A samozřejmě – onen český organizátor, aby zakryl toto své drancování – pak vytváří dojem, že český průkopník nemá u nás zase až tak stokrát vyšší tržní hodnotu než ten americký. Český organizátor zlehčuje to domácí a současně nekriticky a neférově adoruje to zahraniční. Chce zkrátka našim přemýšlivým lidem vyměňovat oči, aby neviděli, a vyměňovat uši, aby neslyšeli. Vyměňovat mozek, aby si nedomysleli. Naštěstí se mu to u řady našich chytrých lidí nezdaří.

Máme zde tedy princip izolace – a jeho porušování.

A úvaha na závěr:

 Proč se naše země nechává tak okrádat a vysávat?

Který jiný národ, jiný stát by akceptoval nabídku importovaných zboží nebo služeb o milion procent předražených? Přičemž výše popsaný případ není ojedinělý…

Desettisíckrát dráže importovat, desettisíckrát levněji exportovat než je rovnovážná tržní cena. Obávám se, že v tomto ekonomickém hororu jsme na světové špičce neúspěšnosti a národní blbosti.

Asi tak desettiscíkrát pod cenou jsme exportovali uranovou rudu do SSSR po roce 1948. Za cenu výrobních nákladů (extrémně nízkých – muklové dřeli zdarma) plus deset procent. Přičemž tržní cena mohla odpovídat tomu, že SSSR přes své mnohostranné přírodní bohatství uranová ložiska nikde na svém území neměl. Neměli je Maďaři, Poláci, Bulhaři ani Endéráci – prostě nikdo z vazalů kromě nás. Ano, Sovětský svaz byl v době nukleárních zbrojních zvodů na nás a jen na nás existenčně závislý (!!) Exprotovat tam uranovou rudu za tržní cenu, jsme od 50. let evropským Kuvajtem, topíme se v penězích a v blahobytu. Možná by tržní ceně odpovádalo i to, že bychom po něm za uranovou rudu chtěli desetinu jeho území...

A možná – při důkladnějším informování se k tomuto závěru nezávisle dospívá stále více chytrých lidí – desettisíckrát předraženě importujeme po roce 2000 ze Západu  psychologické know-how rozvoje osobnosti, efektivních technik duševní práce, manažerských dovedností. K těm domácím originálním objevům v této oblasti se chováme stejně hnusně jako po roce 1945 a 1948 k Baťovým továrnám a firmám, které tehdy taktéž byly na světové špičce. Rozkrádáme, znárodňujeme – jen si každý vezmi , komu se zamane...

Na rozdíl od padesátých let nás však západní státy nezlikvidují fyzicky, když se jimi nenecháme vydrancovat. Jen trochu odvahy a národní hrdosti to chce. Nenechat si sr.. na hlavu, když například v oblasti zvládání prokrastinace jsme před Západem už po dobu třiceti let na hony popředu…

Historie se opakuje, a člověk si někdy není jist, zda jsou léta desátá nebo padesátá…

 Copak jsme tak bohatí, takhle se nechat okrádat na vstupu a zároveň i na výstupu?

Opakuji otázku: Proč se naše země nechává tak okrádat a vysávat? Copak mají naši důchodci tak horentní penze, že s odporem volají „my už nechceme více peněz, nám už se ty peníze hnusí“. Copak máme natolik hotové bezchybné dálnice, že už nechceme stavět další či opravovat stávající? Copak má každý náš běžný slušný občan tolik pracovních nabídek, jednu lukrativnější než druhou, že už přesyceně volá „dost, já nechci další nabídky za dvě stě tisíc korun měsíčně, mám se skvěle, nechte si je“…  Copak máme tak andělské politiky, že sborově voláme „hosana, tito lidé již nemohou být dokonalejší“?

Napadá mne jediná příčina – závist. Totiž – on by ten prosperující ráj na zemi u nás nastal – jen ty naše české průkopníky přiměřeně podporovat; nebo aspoň zabránit, aby jim mrzačili jejich duševní děti, jejich výsledky tvůrčí a popularizační práce. Zkrátka – nechat je a jejich hřivny vydělávat doma i ve světě pro naši zemi, pro nás všechny. Miliardový potenciál zde jistě je…

  Ale masový český člověk, zdá se, raději bude trpět nouzí, nejistotou, špatnými poměry, bincem a šlendriánem, hlavně když čeští průkopníci budou chudí taky a budou na tom stejně. Závistivec je ideální občan pro ovládající politické mafiálny. Sám si totiž strká hlavu do oprátky zmaru a chudoby.