O hraní sociálních rolí a jednom jejich možném fatálním střetu

Člověk zastává v životě různé sociální role. Žena je třeba dcerou, studentkou, manželkou, matkou, babičkou, vykonavatelkou své profese, sportovkyní, cestovatelkou, kuchařkou, podnikatelkou, ředitelkou... A muž rovnoprávně obdobně.

Tak praví základní poznatek vědy zvané sociologie. Nejvíce rolí v životě si nejspíše zahraje herec – tomu k sociálním rolím přibývají i role v jeho profesi, tedy role filmové, divadelní apod. Může v nich být třeba pánembohem i ďáblem, spasitelem lidstva i hromadným vrahem.

Někdy se při porovnání těch rolí jednoho a téhož člověka zdá, jako by to ani nebyla jedna bytost – stejné svaly, kosti, vnitřní orgány, hlava, mozek, mysl. V jedné své nedávné knize jsem uvažoval nad tím, jak se může pravidelně stávat z vzorného a zcela pravdomluvného otce rodiny každý všední den třeba hnusně manipulující politik či novinář…

Zkrátka, v různých rolích je jeden a tentýž člověk někým jiným, často zcela jiným. Jako by se převtěloval. Naštěstí má od narození po smrt pořád stejný mozek a pořád tutéž paměť, která je schopna kdykoliv během hraní jedné role si vybavit vše podstatné i z jiných svých rolí. Aspoň z těch nejdůležitějších.

Někdy to může být představa až komická.

Například jedna paní jménem Dagmar, původem z Brna, byla svého času sličnou servírkou Vlastičkou z moravské venkovské hospody (viz Dědictví aneb …vahošigutntag), jindy též sličnou avšak zároveň vážnou a ctihodnou paní prezidentovou (viz životopis Václava Havla).

Občas mne napadá představa, jak by to vyznělo, kdyby se ty role v jeden a tentýž okamžik prolnuly. Představte si takovouto scénu:

Doba někdy kolem přelomu tisíciletí. Pražský hrad, Španělský sál, slavnostní shromáždění nejvýznačnějších herců naší země (u nějaké příležitosti – těch se najde vždycky dost). Herci už sedí v plénu, mezi nimi také samozřejmě i valašský král Boleslav… Vtom znějí fanfáry a do popředí sálu vplouvá prezidentský manželský pár, Václav a Dagmar. Míra vážné důstojnosti už prostě nemůže být větší. Po doznění fanfár si herci již dobře všimli, kdo to vplul. Uvědomil si to i herec Boleslav. A zrovna z míst, kde on sedí, by se do ztichlého hradního sálu ozvalo:

„Vlasto, daj nám čtyři piva!“

Oslovená osoba by se nejspíše zdráhala dělat tam servírku, vždyť její role je nyní jiná. Silně pochybuji, že by se byť jen trošku pohnula směrem k nejbližší pípě.

V hloučku kolem herce Boleslava by ovšem vznikl nespokojený šum. Pivo je třeba. A do ztichlého sálu by se ozvalo naléhavěji:

„Vlasto, nedělej krávu… a nalej nám!“

Co by se asi odehrávalo ve tvářích přítomných? Jistě by to byla pastva pro specialisty na mimoslovní sdělování, na mimiku.

A jistě by si všichni vzpomněli na souvislosti, protože člověk je přes tisícero svých životních a profesních rolí prostě jen jeden.

Takže - zapomeňte v tuto chvíli na své kažoddenní trable - a ještě jednou si to lehce představte:

„Vlasto, nedělej krávu… a nalej nám!“